Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

Morava

Amfiteátr údolí otevírající se pod pramenem je kouzelným divadlem, kde se odehrává život země Moravy. Mládě řeky, které se tady klube na svět, vykulí úžasem očka a spěchá té kráse vstříc. Nedočkavě a okouzleně skočí do údolí, už předem naplněno láskou, krásou a vlídností. Takový je pramen největší moravské řeky.

Řeka Morava pramení těsně pod vrcholem Králického Sněžníku. Silnice sem nevede, musí se hezky po svých buď z Dolní Moravy, nebo z osady Stříbrnice. Samotný pramen je uměle upraven, jeho voda původně sloužila v dnes už neexistující turistické chatě. I přes vodárenské úpravy tu dnes najdeme krásné místo, i když poněkud příliš turisticky navštěvované. Ale vzhledem k pravidlům ochrany přírodní rezervace nevstoupíme mimo cesty a budeme si cvičit toleranci a lásku, případně tu hledejme meditační klid mimo turistickou sezónu. Ti, kterým to nepůjde, se mohou přesunout na nedaleký vrchol Sněžníku, kde jsou také silné energetické body (například na místě bývalé rozhledny) a prostoru i klidu je tam už dostatek. K ruce si vezměte i mapy, protože to bude hodně o zeměpisu...

Máte mapu? Tak tedy: masiv Sněžníku patří ke krkonošsko-kladské klenbě, tedy k pásu pohoří od Jeseníků po Krkonoše. Jednotlivé hřebeny těchto pohoří tvoří oblouky víceméně paralelní. Krkonoše spolu s Orlickými horami tvoří nejviditelnější a nejznámější linii. Za ní najdeme oblouk pásu pískovců Broumovských stěn, který navazuje a souvisí s horami Stolovými a Bystřickými. Ty jsou dnes územím Polska. Walbřišské hory pak tvoří fragment dalšího pásu právě společně s masivem Sněžníku. Dalším pásem jsou výrazné Soví hory, navazující přímo na hory Rychlebské. Logika pohoří je dána vrásněním a pohyby zemských ker a je třeba se na ní dívat z výšky, naše doslova "přízemní" představy nestačí. Vnímání zdejší krajiny máme hodně ovlivněné průběhem státní hranice, zvykli jsme si vnímat tu "naši" zemi v jejích politických hranicích. Ovšem Země žádné lidské hranice ani územní nároky nevnímá a nezná. Tvoří svoje celky, které jsou ohraničeny přirozenými hranicemi, vnímanými geology i geomanty. Nakolik naše politické hranice sledují tyto přirozené hranice, natolik jsou území států stabilní a neotřesitelné.

Tady na severovýchodě je ale situace poněkud komplikovaná. Vnější geologická hranice zemských hornatin Čech jde až po hřebenech Sovích hor. To je důvod, proč Kladsko vždy patřilo k českému systému, ať ho momentálně spravuje kdokoliv. Z tohoto pohledu by byl Králický Sněžník uvnitř systému Čech a neměl by žádný hraniční význam. Ovšem hydrologicky je situace zcela jiná. Kladsko je už v povodí Odry, odvodňuje ho Kladská Nisa a Stěnava. Z logiky vodstva tedy patří toto území spíš k opolské nížině. I vinou této nejasné geografické i geomantické situace bylo Kladsko místem sporů a nakonec jsme o něj v prusko-rakouských válkách přišli. Pro vodstvo je Králický Sněžník velmi důležitým místem rozvodí a dokonce trojitého úmoří. Z esoterického hlediska je tedy Králický Sněžník velmi zajímavým místem, kde se můžeme podívat na jistý nesoulad živlu země a vody.   

Také z pohledu moravského zemského celku je Králický Sněžník významným bodem. Přestože široká údolní říční niva začíná až někde kolem Postřelmova, energie a kontinuita řeky Moravy a jejích přítoků Krupé a Desné natahuje a rozšiřuje území Moravy až k vrcholům Králického Sněžníku, Keprníku a Pradědu. Stojíce na vrcholu Sněžníku, můžete to jasně vidět i cítit. Mění se směry k centrům, linie, ochranné energie bytostí i patronů. Je zajímavé a poučné přejít přes vrchol z jedné strany na druhou a snažit se poznat rozdíl. Vrchol Sněžníku je silným hraničním bodem, setkávají se tu velké zemské celky, a jako takové je to místo komunikace, ale i značného napětí a ostražitosti. Jak řečeno, geomantickou hranici tady spíš než horstvo tvoří významná hranice hydrologická. Možná je to i tím, že málokterá země je tak spojena se svou páteřní řekou jako Morava. Řeka zemi tvaruje i ovlivňuje, dává jí nejen jméno, ale i charakter, logickou geomantickou strukturu a jednotu. Dovoluji si říct, že právě díky řece Moravě si udržela i země Morava vždy alespoň část celistvosti a samostatnosti přes věky. Přes všechny snahy a dočasné pokusy si Moravu rozebrat na kousky údělných knížectví a markrabství a ty případně připojit k jiným zemím, si Morava vždy podržela svébytné a tvrdé jádro svého historického území. Obrovské údolí řeky zkrátka tvoří jeden celek, a to chtíc nechtíc pocítili vždy všichni přisvojovatelé a dobyvatelé. Země sama se příčí štěpení a nepřirozenému dělení. Obecně řečeno, povodí řek nebo i celá rozsáhlá údolí, která jsou obklopená horami, jsou neobyčejně pevné celky. Voda propojuje, jak jen umí, a lidé tady podvědomě cítí, že to území patří k sobě a tuto celistvost dodržují. Všichni obyvatelé jednoho celku jsou pod společnou ochranou. Hranice jsou viditelné, přirozené a zdůvodnitelné, a často jsou navíc i podpořeny uměle vytvořenou sítí energetických bodů na vrcholcích kopců kolem údolí. Tahle esoterická jednotnost a ochrana je velmi často tím, co rozhoduje o přežití, či nepřežití obyvatel údolí i národů...

Do jisté míry to platí i pro Moravu. Ta sice není kompletně obklopena horami, což by jí dodalo stejnou pevnost, jako mají Čechy, ale i tak je stabilní dost. Zkusme si popsat tento celek bez ohledu na dnešní průběh zemských hranic. Geomantické jádrové území Moravy sleduje údolní nivu řeky a je podporováno i geologií. Dolnomoravský úval Moravy tvoří z větší části Předkarpatská sníženina, coby přechodové pásmo mezi Západními Karpatami a Českým masivem. V severní části se oba velké kontinentální celky dostávají k sobě na dohled v Moravské bráně, aby od Slezska a Slovenska chránily Moravu pásmem hor Králického Sněžníku, Jeseníků, Oderských vrchů a pásmem karpatských Beskydů. Je jasné, že slabinu Moravy tvoří její otevřenost k jihu do panonských nížin. I z těchto důvodů je tady dnešní země Morava ve své celistvosti poškozena. Senzibilně vnímaná  geomantická hranice celku totiž běží po pohoří Bílých a Malých Karpat, teoreticky až k Bratislavě. Odtud pak podél Dunaje až k Vídni a velkým obloukem nahoru ke Znojmu. Zpět k severu kličkuje ne zcela jasnou hranicí pásmem Vysočiny, aby se uzavřela na Králickém Sněžníku, kde pramení i řeka Morava. V dobách Velké Moravy byla Morava v dolní části ještě celistvá, ale v pozdější době se jižní slabina otevřela a Morava tam přišla o svá logická území. Možná i proto, že lidé přestali (a chtěli přestat) vnímat umělé i přirozené energetické linie ochran a jednotu území. Jižní hranice Moravy byla chráněna jen lužními lesy a mokřady Dunaje, Dyje i Moravy, ale to proti urputnosti nájezdníků nestačilo. Jak víme i z příkladů v Čechách, voda a její magická síla prohrála v historii svůj boj se silou skály, kovů, zbraní i průmyslu. Biosféra i bio-civilizace byla upozaděna industriální společností. Smířlivě dodejme, že snad to byl logický a správný vývojový stupeň, ale snad také už nastává pomalu čas to zase změnit a přijmout výhody, sílu ale i vzájemné omezení z obou živlů. Morava zadržela zábor svých území na jihu hlavně díky dvěma pohořím - Pálavě a Chřibům. Obě hornatiny nejsou příliš vysoké a dají se snadno obejít a překročit. Nicméně jejich energetické potenciály jsou velmi vysoké, tvoří jasnou linii a ochranu. V dávných dobách byla nepochybně hlavní ochranná a strážní linie (spojnice Znojmo - Pálava - Bílé Karpaty) velmi intenzivně posilována i uměle. Chřiby pak byly sídlem, ovládacím bodem a hlavním centrem říše.

Klepáč - Trojmorski wierch

Ale honem zpátky z Chřibů na Sněžník! Pohybujeme-li se po západním hřebenu masivu Králického Sněžníku směrem ke Králíkům, jdeme po rozvodí úmoří. A nedaleko se skrývá zdejší hydrologická rarita. Poláci tomuto kopci říkají Trójmorski wierch, a tento název napovídá, o co jde, lépe než české jméno Klepáč (nebo též Klepý). Nachází se zde styk tří hlavních evropských úmoří, tedy Baltického, Severního a Černého moře. Vrchol s rozhlednou nalezneme na červené hřebenové značce, asi 8km od Králického Sněžníku. Jeden jediný bod, kde se skutečně stýkají všechny tři úmoří, nelze úplně přesně stanovit, ale pro načítání povahy místa je to víceméně jedno. Stýkají se zde celky tak obrovské, že energie prostupuje celý vrchol. Jde tedy o kopec, z kterého stéká voda na tři strany do tří moří. Z východních svahů teče do Moravy a Dunajem do Černého moře, z jihozápadní strany kopce se voda rozděluje návrším Jeleního vrchu na dvě části, jedna teče do kladské Nisy a tedy do Odry a Baltského moře, a z jižních strání se dostává do Tiché Orlice a Labem do Severního moře. Jde o jediné trojmoří v rámci celé střední Evropy, a tedy pojem "střecha Evropy" sem patří oprávněně. Posaďme se tedy "obkročmo na hřeben střechy" a při pohledu do dálky i do nitra se zamysleme, co tohle místo znamená pro vodu.

Stačí malý kousek dál a déšť, který sem naprší, poteče do úplně jiného moře a stráví desítku let putováním úplně jinam. Rozumějme tomu ale dobře - vodě jako kapalině je úplně jedno, jestli poteče tam či onam. Jakožto kapalina "nemyslí", jen přenáší informace. Ale u živlu vody, obsahující všechnu vodu na planetě, je to trochu jinak. Pokusíme-li se tedy vnímat jakýsi pocit ze živlu vody jako celku, můžeme tady na Klepáči pocítit napětí. Všechna rozvodí jsou taková, a trojmoří o to více. Voda sice nemá touhu ani vůli téct tam, či onam, všechny alternativy jsou stejně dobré a stejně důležité, ale přesto je zde napětí vodní hranice. Vzniká tady jakási "membrána", oddělující jednotlivé celky. Stejně jako v jednom organismu jednotlivé orgány plní různé odlišné funkce a jsou odděleny, i vody spolutvoří se zemí geomantické celky a rozvodí mohou tvořit významné hranice mezi nimi. Mění se tady energie, krajinný ráz a příslušnost ke geologickým, geografickým a často i geomantickým celkům. Vodní toky jsou jednoznačně přirození nositelé krajinné energie, čím větší povodí, tím větší energie a její kompaktnost. Hovoříme-li o zemských energiích, většinou jako první představu uvidíme opravdu jen pevnou hmotu - hory, kameny, skály. Tedy stacionární energetické body. Ale k zemským energiím patří pochopitelně všechny živly. Voda se rozkládá po celém povrchu a prolíná se s živlem vzduchu i země ve všech částech. Pevná místa mají statické potenciály a dynamické živly jim pomáhají energii přenášet. Takový je přirozený entropický zákon - energie mají vždy tendence se vyvažovat, harmonizovat. Ať už planeta využívá viditelné mechanismy přenosů energie jako je koloběh vody nebo vzdušné i mořské proudění, nebo mechanismy zatím neznámé, jako je proudění jemněhmotných energií, vždy jde o harmonizaci v rámci vyšších celků. Planeta je dynamická soustava, harmonizace míst nastává vždy, je-li umožněno propojení, tedy existuje-li nosič energie. A voda je jedním z přirozených propojovačů.

A dodejme ještě - člověk je součástí Země a její přírody. A jako takový má v sobě stejný energetický zákon. Pokud cítíme touhu propojovat, harmonizovat, zkrátka přenášet energii, je to v souladu s bytostným instinktem, pocházejícím z naší podstaty. Děláme to jednak prostřednictvím skutečných reálných zásahů do energií a hmoty Země, přírody, našeho těla i duše, ale ještě více to děláme v rovině esoterických energií. To je naše existenční podstata. Všechny diskuze o smyslu života, o dobru a zlu, o zaměření našeho konání a jeho důležitosti, o pomoci či poškozování, přichází až jako důsledek této podstaty.       

Jiří Škaloud

 

Regena 11-14
Pohled do údolí Dolní Moravy
Teče!
Pramen Moravy
Úžasná voda, úžasné místo
Není slov
Pohled na Jeseníky (Praděd)
Suťová pole
Pohled ze zbytků rozhledny na vrcholu
..a do Kladska
Symbol Králického Sněžníku
..ve svahu pramen Moravy
Pohled do údolí Moravy, vpravo Klepáč
Co dodat...
Mapka rozvodí
Střecha světa
Vlevo Klepáč, uprostřed vzadu Sněžník
Na shledanou!
designed by Panavis & Panadela | contents ©2024 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart