Sluneční kult na Šumavě? (aneb archeoastronomie v praxi) Vydejme se na Šumavu hledat možné stopy kultu Slunce. Od chvíle, kdy lidé zvedli oči k nebi, nás Slunce, Měsíc i hvězdy vedou k přemýšlení. Ukazují nám cestu k nebeským i přírodním zákonitostem, k měření času, k opakovaným posloupnostem jevů a tedy i k předpovídání budoucnosti. Sluneční pozorovatelny a svatyně jsou důkazem, že tyto schopnosti lidé hledali a nacházeli už od nepaměti. Pozorovatelny významných slunečních jevů jsou doložené na řadě míst Evropy a je zcela jistě možné, že byly i na našem území. Pomocí leteckého archeologického snímkování povrchu země byly objeveny stopy po mnoha oválných valených stavbách - rondelech, z nichž velká část byla svými vstupy orientována podle světových stran. Často jsou umístěny v místech, která neumožňovala příliš dobrou obranu a je tedy zřejmé, že nešlo o útočištní hradiště. Jejich pozice byly zjevně vybírány podle jiných kritérií. Mnohde jsou rondely umístěny v rovinách nebo na jihovýchodních svazích s výhledem k dalekému obzoru tak, aby východy Slunce byly dobře pozorovatelné. Tvar i značná velikost rondelů napovídá, že mohly být jakýmsi pokusem zobrazit tvář Slunce (jakoby v zrcadle) na povrchu Země. Jako příklad z Česka uveďme neolitický rondel v Bysni nebo moravský rondel u Těšetic. Ale nejde jen o rondely. Stejně tak i řada megalitických památek: kromlechů, hrobek, dolmenů a menhirů byla orientována podle světových stran či slunce. Často jsou tyto památky umístěny v místech, odkud je možné pozorovat východ či západ slunce v určitý významný den nad nějakým významným terénním útvarem. To si uvědomil i velký (a bohužel zesnulý) propagátor archeoastronomie ing. Zdeněk Ministr. Jeho knížku Geniové dávnověku doporučuji vážným zájemcům o tuto zajímavou problematiku. Trocha teorie V popředí zájmu slunečních kultů bylo určení významných slunečních dnů, tedy rovnodenností a slunovratů. Teoreticky je to jednoduché - stačí sledovat místo na obzoru, kde Slunce vychází. Toto místo se na jaře každým dnem posouvá víc a víc k severu a když se posun zastaví a Slunce se naopak začíná po obzoru vracet k jihu, byl letní slunovrat. Nicméně v praxi to jednoduché není. Vážným nedostatkem této úvahy je to, že každodenní změna polohy východu Slunce se stále zmenšuje a v období slunovratu vychází slunce deset dní v téměř stejném místě. Změna je pro oko prakticky nerozlišitelná, nejen vinou nedokonalosti zraku, ale i vinou proměnlivých optických podmínek pozorování, které opticky posouvají pozici a mění i tvar slunečního kotouče (refrakce). Jeden den může být slunce zdánlivě větší, druhý den šišatější a menší. Určit tedy den slunovratu přímým pozorováním není možné a proto ani jakákoliv zaměřovací soustava typu "muška - hledí" na určení dne slunovratu nefunguje. Úplně opačná je zase situace v období rovnodennosti. I když máte nějakým způsobem určen zeměpisný směr k východu, kde teoreticky Slunce při rovnodennosti vychází, nestačí to ke stanovení přesného dne. Jednodenní obzorová změna pozice východu slunce je v tomto období větší, než je šířka slunečního kotouče. Rozdíl v poloze je tedy den ze dne obrovský a zdálo by se být snadné určit, který den to je. Potíží je ale to, že co změříte jeden rok, příští rok neplatí. Příští rok slunce vyjde jinde, a další rok zase jinde. Je to tím, že sluneční rok se s tím kalendářním neshoduje. Zvídavého čtenáře teď pro další podrobné informace odkážu na literaturu o archeoastronomii. Pro nás budiž podstatné to, že megalitické pozorovatelny slunečních jevů se s těmito obtížemi musely umět nějak vypořádat. Je to možné, ale vyžaduje to znalosti a potíže kalendářů, základní znalosti fungování nebeské mechaniky, znalost základů počítání přes desítku a dělení větších čísel, znalost gnómonu i znalost geometrických (trigonometrických) konstrukcí a dlouhodobá pozorování. Pokud si toto uvědomíme, prohlubuje a zvyšuje to naši úctu ke středoevropským civilizacím doby kamenné. Asi to opravdu nebyli jen "primitivní" mezolitičtí lovci mamutů či "pouzí" neolitičtí zemědělci. Slunovratové kameny Slunovratové kameny patří dnes znovu k známějším esoterickým místům šumavského pohraničního pásma, kam dlouhé roky nikdo nesměl. Jejich název i napovídá, k čemu údajně mohly sloužit. Německý název lokality býval Heidensteine (Pohanské kameny), Heidenmicheln (Pohanští obři) nebo právě Sonnwendsteine (Slunovratové kameny). Kameny nalezneme západně od Strážného na návrší Homole. Před válkou pod kopcem bývala vesnice Světlá Hora a nahoře byly pole a pastviny. Dnes je místo neobydlené a zarostlé lesem. Nachází se mimo turistické cesty a na území národního parku, tedy se zdá být oficiálně nepřístupné. Situace je ale jiná. Přestože v turistických mapách značku ke kamenům nenajdete, přesto alespoň virtuálně existuje. Na posledním parkovišti ve Strážném na zelené značce a hlavní cyklotrase EV13 nalezneme informační ceduli, kde jsou vyznačeny dvě navržené naučné stezky v okolí Strážného, z nichž jedna vede i kolem Slunovratových kamenů. Stezky vznikaly z iniciativy ing. Pavla Kozáka a jsou zaměřeny na historická a energetická místa v okolí. Na některých zastaveních už nalezneme informační cedule, ale trasy stezek v terénu zatím značené nejsou a orientace je poměrně obtížná. Aby turisté nebloudili, jsou na informační tabuli uvedeny alespoň GPS souřadnice jednotlivých bodů. Nejlepší přístupová cesta ke Slunovratovým kamenům sleduje nejdřív zelenou značku, aby v lokalitě pramene U mlýnku odbočila na udržovanou hlavní lesní cestu a z ní opět odbočila na vrchol Homole. Kameny jsou dost charakteristické a jsou hned u cesty, takže minout je lze stěží. Působení místa Na vysokém skalním ostrohu jsou vztyčené dva kameny tvaru podlouhlých homolí. Při pohledu proti nebi vypadají trochu jako rohy jakéhosi bájného zvířete. Mezera mezi kameny směřuje přibližně do místa východu Slunce při letním slunovratu. Oba kameny jsou ze stejné horniny jako skála a jsou velmi pravděpodobně erozními zbytky původního masivu. Menší a užší z kamenů vydržel v původní pozici, větší kámen se sesunul či býval povalen. Snad jen zázrakem nespadl úplně dolů, ale zůstal na horní plošince skaliska. A tak mohl být v roce 2003 opět vyzdvižen do přibližné původní pozice. Podle stop na podkladové skále se to nepodařilo úplně přesně, dnešní mezera mezi kameny je asi větší, než bývala. Když ale vidíte obrovskou masu menhiru a malý prostor, který měli novodobí druidi k dispozici k opoře kladkostrojů, pak je jejich výkon i tak obdivuhodný. Asi netřeba říkat, že oba kameny jsou energeticky aktivní, mají svou polaritu a oba dohromady i každý zvlášť plní své úkoly. Vztyčením druhého kamene místo významně posílilo a rozšířilo svou působnost, což může být i argument pro kritiky takových "umělých" zásahů do tváře krajiny. Je jasné, že přechodem od monopólu jediného menhiru ke dvojici aktivních kamenů získává místo širší pole působnosti. Jeho energie se zvýšila a stala se složitější. Celkově místo stále nabývá na síle. Začíná nám pomáhat v dualitě hmotného světa. Poskytuje možnost nejenom se podívat na zdánlivé rozpory hmoty a ducha, ale taká nám je může pomoci řešit. Můžeme se ptát i na otázky spojené s polaritou vztahů mezi mužem a ženou, ale také na vnitřní polaritu levé a pravé mozkové hemisféry, na rozdíl pohledů rozumu a citu. Dualita kamenů učinila místo vhodným i k práci a řešení vztahů mezi lidmi, skupinami a národy. Proto je to také místo, kde je možné smiřovat a otupovat staré křivdy. Říká se tomu tolerance, smíření a odpuštění. Ať už k historickým konfliktům přistupujete z kterékoliv strany dělicí čáry, ať už se cítíte obětí, viníkem či obhájcem, můžou vám Pohanské kameny pomoci získat energii tolerance a smířlivý nadhled odpuštění, laskavosti i lásky. Pod severní stěnou skaliska s oběma menhiry nalezneme i skalní misku, v které se drží voda. Miska je krásně obrostlá zeleným mechem, přesto vyniká její oválný tvar a puklinové žlábky. Může tak svým tvarem evokovat leccos zajímavého. Přestože do ní dnes lidé dávají mince, což je jasný projev tradice obětí, přesto původní účel misky byl zřejmě jiný. Slunovrat Energie Slunovratových kamenů je tedy univerzálnější a jaksi aktuálnější, než by snad napovídalo jejich jméno. V dávných dobách spíš původním posláním místa bylo komunikování, tolerance, případně uzavírání smluv a příměří. Mohli se tu setkávat lidé a pálit ohně při svátcích. Přesto hledejme alespoň teoretickou možnost propojení na kult slunce s pomocí archeoastronomie. Jak už víme, určení dne slunovratu přímým pozorováním není možné, nicméně mohl se například určovat první východ v mezeře mezi kameny. A pak tedy období kolem slunovratu mohlo být nějakým zvláštním obdobím svátků i bez určení přesného dne. Situace u Slunovratových kamenů ovšem přímé pozorování slunovratu příliš neumožňuje. Dnes, vzhledem ke vzrostlému lesu, není možné vůbec. A tak nám nezbývá, než se podívat na mapy a pustit se do teorií. Azimut východu slunce (měřeno od severu) pro danou zeměpisnou polohu v den rovnodennosti je 51°. Ovšem vzhledem k poměrně blízkému a o šedesát metrů vyššímu obzoru, se azimut mění až na 55° a slunce vychází kdesi nad kopcem Strážný či ostrohem hradu Kunžwart. Také doba východu se posouvá zhruba o 15 minut od teorie. To samozřejmě při přímém srovnávacím pozorování na místě nevadí. Horším problémem je, že sklon skály a kopce je příliš velký a nedovoluje najít místo, odkud by teoreticky mohlo být slunce vidět na obzoru mezi oběma kameny. Čím dále jste od kamenů, tím větší je sice přesnost pozorování, ale o to vyšší by musela být hypotetická pozorovací věž. Při pozorování zblízka je nepřesnost tak vysoká, že prakticky vylučuje jakékoliv odhady. Jiná situace ovšem nastává, pokud přijmeme teorii o obzorových vizírech a přesuneme se (alespoň teoreticky) o tři kilometry dál na protější stranu údolí říčky Řásnice. Na německé straně údolí se zdvihá hora Almberg, na jejíž svazích lze zcela jistě nalézt místo, odkud bude slunovrat pozorovatelný tak, aby slunce vycházelo přesně nad Slunovratovými kameny. V tomto místě se podle map nalézá osada Mitterfirmiansreut a já věřím, že tady kdysi bývala původní pozorovatelna slunečních jevů. Hlavním argumentem k tomuto přesvědčení je dobrá otevřenost údolí směrem k východu až severovýchodu, která umožnila pozorování vzdálených obzorových vizírů nejen při slunovratu, ale i v období dlouho před ním a po něm. To bylo nutné pro komplexní pozorování i pro početní určování rovnodenností i slunovratů. Tuto možnost místo Slunovratových kamenů nenabízí ani v případě, že bylo odlesněné. Naopak zdálky od Mitterfirmiansreutu musely být Slunovratové kameny na holém kopci Homoli dobře viditelné, a pravděpodobně splývaly do jedné přímky s dalším obzorovým bodem na Strážném či Kunžwartu. Pokud byl pozorovatel takto vzdálen, mohly kameny dobře sloužit jako jakási muška, i když velikost mezery ani její směr už není podstatný. Slunovratové kameny sice dnes zůstávají skryty mezi vysokými smrky, ale jejich poloha je při pohledu z Německa částečně viditelná. Osada Mitterfirmiansreut je na rozdíl od Slunovratových kamenů snadno dostupná a je nezalesněná, a tak bude přímé pozorování Slunce v den slunovratu odtud možné a snadné. Hledání původního místa sluneční svatyně budiž tedy výzvou pro ty z vás, kdo chtějí vidět a zažít svátky lidí i Slunce nezprostředkovaně a v přímém přenosu. Letošní letní slunovrat je za dveřmi... Jiří Škaloud PS.: Pokud se na pozorování slunovratu vypravíte, dejte nám vědět...
|
|
|