Přežití, nebezpečí, výzva a drsnost. To jsou pojmy, které mne ve spojitosti s krajinou nenapadají. Pokaždé, když se dostanu ven, cítím radost, klid a harmonii. Neutralitu přírody, která po mě nic nechce a pouze nabízí. Nejvýstižnější slovo je zřejmě domov. Kdybych mohl, nevracím se vůbec. Největší vliv na moje vnímání krajiny a lesa mají stále původní národy. Převážně severoameričtí indiáni, ale i ostatní kmeny z Afriky, Polynésie nebo Austrálie. Je jedno, jestli zdoláte odlehlé pohoří bez lidské přítomnosti anebo se touláte Šáreckým údolím. Všude lze pocítit ten samý klid. A když ho jednou pocítíte, neruší vás ani hromady lidí na jednom místě. Všude, i v městském parku je možné vnímat tiché propojení a lze ho i vidět, když víte, kam a jak se dívat. Nemusí jít zrovna o znalost podloží, energetických linií a silových míst. Myslím si, že celá příroda promlouvá v malých jemných náznacích a neustále nám nabízí možnost učit se. Indiáni v oblasti Velkých jezer, alespoň podle Maine Farmers‘ Almanac z počátku 19. století, nazývali měsíce podle úplňků. Byly to: vlčí úplněk, sněžný úplněk a vraní úplněk. Pokud lze tomuto překladu věřit, je to krásné vyjádření vztahu k okolí a schopnosti pozorovat. Vlci, sníh a vrány. Jak vzácné. Všímat si těchto znamení v čase, kdy je čím dál tím těžší uživit se. Na mne to působí jako symbol propojení, přijetí. V nejtvrdší době pro běžný život si málokdo udrží takovou duševní výši. Předpokládám, že každá lidská bytost žijící v zimě venku vnímá tuto obtížnost, a doufám, že i v nás zůstalo dost síly cítit řád věcí a malebnost okamžiků. Věřím, že i v nás pod nánosem návyků pouze dřímá umění propojovat se s životem kolem. Přežití vždy záleželo na schopnosti připravit se, být zásoben. To ale neznamená, že by nebylo možné přežít jen z toho, co krajina nabízí. Ještě pořád se dají najít jedlá semena, zbytky bobulí a zvěř, která v zimě nespí. Stále je dost lišejníků, mechů a travin. Kdo potřebuje a ví kde, najde i v zimě dostatek jídla. Příroda všem v každém období nechává jakási zadní vrátka pro přežití. Jen v zimě je to nejtěžší. Především v tomto ročním období se zúročuje veškerá příprava z celého roku. Nejde jen o schopnost zásobit se. O hodně větší roli hraje schopnost vědět. Co roste u řeky, co za kopcem? Jaká zvěř obývá naše údolí a jaká to sousední? Kde by mohlo být to a kde ono. A to je v konečném důsledku stav, který považuji za zásadní. To je stav vědomí, ta znalost okolí a svých možností, která definuje domov. Tam, kde jsem, tak vím a znám. V tento okamžik se přežití mění v žití. Vše kolem nabízí nepřeberné množství informací, zážitků. Zima. Pod dojmem nehybnosti, se odehrává obrovská příprava, sbírají se síly pro růst a vše se chystá k obrovskému zrodu. I teď je možné vnímat pohyb. Stále proudí voda a shromažďuje se pod zemí, aby mohla být čerpána celý rok. Její množství závisí na sněhu. Čím více ho napadne a čím déle se udrží, tím lépe bude celý rok. Zdravý les dokáže udržet obrovské množství tohoto pokladu. A když se k tomu přidá silný a vytrvalý mráz, je záruka, že bude hojnost. Dostatek vody nasbírané v zimě, nás ovlivňuje, ať chceme nebo nechceme. Vidím zde paralelu s našim tělem. 70 % je voda. Nelze bez ní žít ani přežít. Zároveň je možné se pomalu otupovat jejím nedostatkem. Ale v tom okamžiku se mění krajina. U lidí se to hůř pozoruje, je to nenápadnější proces, ačkoli trvá mnohem kratší dobu. Voda je ten zázrak, který dělá zimu zimou. To nádherné bílé ticho, ta náhlá změna světla v lese, ta jiná viditelnost v noci. To vše způsobila voda ve formě sněhu. A ještě tak krásně křupe pod nohama. Pokaždé když je zima bez sněhové přikrývky, připadám si okradený o spoustu zážitků. Je úžasné, jak hodně sněhu vždy vyvolá v dětech radost a v dospělých povzdech nebo zlost. Jak málo stačí k tomu být zpět dítětem. Špatně se to hledá ve městě. Tam je brzy ta bílá nádhera špinavá a rozbředlá, ale v lese to je jiná. Ta radost skočit po hlavě do závěje mě nikdy nepřejde. Alespoň doufám. Nejhezčí pohled na krajinu v zimě, ten je z kopců. Je to pokaždé neopakovatelný zážitek. Začíná trápením, něco krajině musíme odevzdat. Něčím si musíme zasloužit dárek. Brodit se po kolena ve sněhu, namáhat se, padat a znovu vstávat. A zase to jde vrstvit. Vydat se do lesa v noci s cílem zažít svítání na nejbližším kopci, který za to stojí. Mrznout a potit se zároveň. Procházet mezi stromy, které tiše stojí, každý na svém jedinečném místě. Stoupat a klouzat, bát se o každý krok. A pak už jen tiše čekat na vrcholu kopce, až nastane ten jedinečný, neopakovatelný zázrak, který se opakuje každý den. Je mu jedno, jestli s námi nebo bez nás. Je trvalý a neměnný. Je to jistota, kterou máme. Pokaždé, když se mi podaří být na svítání na vrcholu nějaké hory, zní mi v hlavě písně a příběhy, jako by mi veškerá příroda ukazovala, jak žít svůj život, jaký je řád věcí. Jak malicherné jsou naše strachy a obavy. Jak vzdálené je veškeré snažení o pochvalu a ohodnocení. Se svítáním, a obzvlášť v zimě, jde jenom být. Rozbřesk vše změní. Snový svět potichu ustoupí a navrch získá realita. Vše vystoupí a zjasní se. A přesto ve mně zůstane střípek vědomí, jak je to doopravdy. Je jenom mojí volbou, jestli si ho udržím. Dárek. Zasloužil jsem si ho. Nový už je na cestě. Celý les se změní. Když se začnu vracet, divím se. Opravdu jsem šel tudy? Vždyť je všechno jiné. Tím temným lesem je náhle vidět, ty strmé srázy jsou rázem příjemně svažité. Anebo naopak. To záleží, jak to zrovna chci vidět. S jakým zmatkem v srdci jsem šel do lesa. Pokaždé mám neurčitý pocit, že les mě léčí. A zimní obzvlášť. V každém pohledu vidím učitele. Je jedno, jestli strom nebo skálu. Potok či zamrzlé jezírko. Vše působí dokonalým klidem, který mi dává pocítit, jak jsem hlučný a neobratný. Zvířata se pohybují tak tiše a přirozeně a ukazují mi mojí odtrženost získanou ve městě. A přitom je vše, jak potřebuji. I teď stromy dávají dost dřeva na oheň a potoky dost vody na pití. Stačí se jen zastavit a vidět. Je to tak jednoduché, tak přirozené. Zimní les je pro mne ukázka skromnosti. Dává jen to nezbytně potřebné, ale nenechá připravené padnout. Veškerou sílu směřuje do přípravy růstu, do nahromadění energie potřebné pro přicházející výbuch jara. Právě teď se chystá nový život. Kvalita zimy rozhoduje o síle rostlin i zvířat. Bez lítosti. Ta není na místě. To je lidský pocit, který se snažíme do přírody vložit. Právě v zimě je nejlépe vidět, že vše je, jak má být. V návaznosti na podzim se pod tíhou sněhu a mrazu selektují stromy, které nepřežijí jarní bou. Jejich pád dá prostor pro život mladých. Uvolní jim místo na slunci a ze svých starých kmenů je bude dlouho živit. Je to čas očištění, který na vše živé klade nároky přežití. Každé rořeční období je jedinečným zdrojem informací a rádcem pro život. Přesto však zimu považuji za počátek. Už od slunovratu začíná usilovná práce, příprava pro dobu, která přichází. Není čas ztrácet čas, dělat chyby. Kdyby to bylo reálně možné, nechal bych každého jednoho člověka strávit celou zimu v lese. Pavel Chřestýš Blahůšek Aki-ni
|