Důvěrné zprávy od kamenů a pramenů Při návštěvě energetických míst něco očekáváme. Buď přicházíme se zvědavostí něco se dozvědět o místě samém, nebo chceme využít sílu místa pro léčení těla či duše, pro rozvoj vlastních schopností, k tréninku paranormálních vlastností nebo třeba přicházíme s přáním a motlitbou, či chceme radu k řešení našich životních situací. Ovšem místo většinou mlčí, málokdy dostaneme rychlou a přímou odezvu. To, co se na místě událo (či neudálo), se objevuje až později a často úplně jinak, než jsme očekávali. I to je důvod, proč i opakovaně navštěvovat pozitivně působící místa. Nemusíme vždy vědět, co a jak se děje. Důležité je, že se to děje. Zkrátka, musíme si to "odchodit a odsedět." Vandlička U Besednice, známé spíš coby jihočeské naleziště vltavínů, nalezneme také velmi zajímavé esoterní místo. Říká se mu Vandlička, či svatyně v Douchově háji. Najdeme ho poblíž bývalého Sýkorova hamru na trase hodně zanedbané místní cyklostezky a poblíž zelené turistické značky. Nalézt ho není příliš složité, i když cesty sem jsou zarostlé a nenápadné. Na místě samém na nás čeká uskupení žulových kamenů, a v jednom z nich šperk zdejšího místa - nádherná skalní miska plná vody. Jde o přírodní místo, přesto je tvar oválné misky podezřele pravidelný a možná byl kdysi uměle upraven. Lokalita svou energií přitahovala lidi odnepaměti. Skála se odedávna považuje za prastarou svatyni a obětní misku. Místo odjakživa vyvolávalo úctu a lidskou pozornost a i dnes je doplněno svatým obrázkem. Přestože jsou skalky přímo u lesní cesty, kudy se vozil kámen z lomů v kopci, snad nikdy nikoho nenapadlo zdejší balvany rozštípat a odtěžit. Naopak, u kamenů a obrázku Panny Marie se zastavovali nejen poutníci, ale i místní dělníci z lomu, kteří dennodenně chodili okolo na Sýkorův hamr, kde jim překovávali a brousili nástroje. Lidé sem vždy přicházeli s prosbami a oběťmi. Pokud máte pocit, že tradice obětí je jen temnou otázkou pradávné minulosti, zajeďte se na nějaké podobné místo podívat. Obětovávání je stále velmi živá tradice a silně zakořeněný instinkt. Mnoho věřících obětovává, i když by se takovému označení s překvapením bránili. Obětí přece nemusí být jen potrava, obilí, maso, keramika či dokonce krev nebo usmrcení zvířete či člověka. Oběť je snaha o získání pozornosti a přízně bohů, o připomenutí a stvrzení své prosby, snaha o závazek a snad i jakýsi pokus o úplatek. Jako taková se oběť vykonává dodnes. Papírky s prosbami, zastrčené do štěrbin kamenů, fotografie, jména, pramínky vlasů, šperky, amulety, křížky, cenné kamínky, dokonce i jídlo, to vše najdeme na podobných místech. Vždy s vnímatelnou energií přání a jisté emoce nátlaku trpících, žádoucích a potřebných. Prosby nevinné, pokorné, ale často i vypočítavé a nárokující si. Někdy může být obětí i samotná motlitba či návštěva kostela (...chci být dobrý křesťan, abych za to...). Modlím se a skrytě za to očekávám nějakou výhodu, známost, protekci. Vlastně je to jako u doktora - někdo se snaží si koupit přízeň a protekci dopředu, někdo věnuje svůj dar a pozornost až posléze, jakožto poděkování a projev vděku za pomoc či záchranu života. Stejně tak i postavená kaple či kostel, coby výraz poděkování za přízeň té či oné duchovní bytosti, je také obětí... Přírodní místa spojená s vírou a duchovností, tak jako je kamenná miska v Douchově háji u Sýkorova Hamru, v nás mohou vyvolávat zvláštní pocit duchovní rozpolcenosti. Cítíme, že je místo duchovní, a že vyvolává náš vnitřní klid, provokuje kontemplaci, rozjímání a filozofické rozpravy, a současně je to místo bytostně přirozené a přírodní. To je samozřejmě ta nejlepší možná kombinace a dar! Ale my v sobě stále máme hluboce zakořeněnou a tisíce let trvající manipulaci církví a řádů, která nás úspěšně od takovéhoto přímého spojení přírody s duchovností odřezávala. Pohanství, hřích, hereze, kacířství! Inkvizice nám stojí za zády jako obrovský černý stín, a nutí nás stále přemítat o tom, co se smí a nesmí. Co si Bůh, potažmo církev, žádá a co nikoliv. Vlastní pocity a prožitky jsou u věřících nevítané, a tak vnitřní prožitky víry, které zažijeme, přesvědčení, které o místě získáme a někdy i přímá sdělení či rozhovory s duchovními bytostmi málokomu sdělujeme a někdy je raděj zaháníme coby šálení vlastního mozku. Přesto jsou takové informace to nejcennější, čeho se nám může dostat. A pokud je dostáváme v excelentních místech s vyladěnou a pozitivní energií, budou vždy i tou nejlepší radou právě pro nás. Netřeba se obávat o vlastní duševní zdraví, pokud k vám promlouvají duchovní bytosti. Neberte je (a ani sebe) příliš vážně a naslouchejte s humorem. Uvidíte, že odezva z duchovního prostoru bude stejná. Vždy se přizpůsobí našemu komunikačnímu módu, tedy bude používat jazyk a slova, kterým rozumíme a bude se projevovat s pomocí nástrojů podle našeho způsobu a stupně poznání. Je nám zkrátka ušitá na míru. Takový přenos má pochopitelně omezení, něco zkrátka nedostaneme, protože nám to náš vývoj duše, představivost, chápání či omezení těla zatím nedovolují. Ale lepší částečná pravda, které rozumíme, než nesrozumitelné poselství. Chce-li vaše podvědomí slyšet plamenná proroctví a výzvy, uslyší je. Vyhovuje-li vám více prostá a racionální rada, dostanete ji. A ovšem - nevěnujte velkou pozornost výzvám k tomu, co by měli dělat ostatní, ale detailně se věnujte tomu, co máte dělat vy sami. Vandlička je příjemné, světlé, laskavé místo s harmonií, vyzývající ke spočinutí. Je postavené na živlové harmonii okolní přírody a na lásce. Jde o klasické a propojené zemské místo s napojením i do duchovního prostoru. Místo má silnou energii, která v dnešním moderním člověku vyvolává jakousi lehkomyslnou úctu. Nikdo, včetně vandalů a hlupáků, nemá asi nutkání místo poničit, i když by snadno mohli. Na dosah tu máme kouzelnou misku a v ní kouzelnou vodu, ale ve skutečnosti ji málokdo opravdu použije. Moderní člověk se v místě nemusí snažit hledat nějakou komplikovanou duchovnost, přesto ho místo obklopuje energií laskavé nedotknutelnosti. Místo má auru, silného genia loci, historii, tradici, výlučnost, zůstává v našich vzpomínkách, určuje jakýsi bod na zemi. Zdá se to málo, ale je to přesně to, co tvoří energii domova, kam se moc rádi vracíme. Působí na každého, stačí jen posedět... Vysoký kámen (Slepice) Besednice leží na úpatí Slepičích hor a tak se od kamenné misky Vandličky můžeme snadno dostat i na vrcholy Kohout a Slepice. Slepici se dnes oficiálně říká Vysoký Kámen. Nevím, proč byl kopec Slepice přejmenován, Vysokých kamenů je u nás víc než dost, ale kopec Slepice býval unikátní. Každý hned věděl, na čem je. Navíc - vedlejší Kohout zůstal a pyšně si teď mává křídly, i když je jen o pár metrů vyšší než Slepice. No nic, takže máme ve Slepičích horách Kohouta, ale už ne Slepici. Asi některým lidem přišlo hloupé lézt na slepici. Hora Slepice má 865 metrů, výstup je zejména od jihu komplikován řadou skalek a strmým svahem. Přesto se výšlap rozhodně vyplatí nejen turistům, ale i milovníkům přírodních silných esoterních míst. Podle senzibilů je kopec křižovatkou energetických linií. Vrcholový hřeben se táhne zhruba v severojižním směru a stoupá od jihu. Tvoří ho řada skalisek, které tvoří jakousi postupovou řadu a nabízí řadu zajímavých míst. I proto si myslím, že lepší je výstup od jihu, od Kamenice. Senzibilní návštěvníky jistě osloví příslušné skalky, z nichž důležité jsou obě koncové skály, tedy ta úplně na jihu i ta na severu. Severní vyhlídka je důležitá pro linie vedoucí do Čech, jižní skalky jsou vhodné pro spojení se samotným kopcem. A pochopitelně existuje i středový vyvážený energetický bod je na skalce poblíž označníku vrcholu. I pokud vás energie kamenů zatím nijak neohromují a neoslovují, doporučuji se cestou k vrcholu prostě jen dívat kolem sebe. Určitě na vás dříve či později jukne ten "váš" kámen. Vybírat si místa a skalky intuitivně, bez ohledu na to, zda nám o nich někdo řekl, či ne, je opět cesta k těm nejlepším osobním zprávám a vývoji. Často se nám na energetických místech zdá, že se nic neděje. Je to ale vždy jen otázka času, duševního uvolnění, délky pobytu a někdy i příznivých náhod, které nastartují naše senzibilní vnímání, intuici i fantazii. Změny i informace nás dříve či později potkají a ovlivní. Jen musíme být na správném místě v ten správný čas a ve správném stavu připravenosti. A jestli to bylo, či nebylo návštěvou toho či onoho místa? To pro nás navždy zůstane tajemstvím zavřených knih a zamčených komnat. Zaječí pramen Třetím místem, kam vás pozvu k naslouchání důvěrných poselství při toulání pod Slepičími horami v předhůří hor Novohradských, budiž pozapomenuté poutní místo se zázračnou studánkou na východním svahu Kamenské hory, na hranicích mezi obcemi Kamenná a Střeziměřice. Pramen se nazývá Zaječí, ale neječí tu žádní zajíci. Jedině snad radostí, že pramen konečně našli. České jméno vzniklo překladem německého pojmenování Hasenbrunn, což zase bylo pojmenování po blízkém statku "Zum Hosn". Značená cesta k němu dnes nevede a pramen i kaple jsou velmi dobře schované. Přestože je kaple poměrně veliká, skrývá se ve svahu a hustém mladém lese, takže jí uvidíte až na poslední chvíli. Cesty k ní lesem jsou sice pohodlné, ale různě se kříží a bez průvodce či navigací se místo hledá obtížně. O to větší radost můžete prožít, když konečně přijdete k lesní kapli a zjistíte, že i tady je pramen a stavba už opravena. Voda vzorně tryská z nové nerezové trubky, obnovená omítka svědčí o lidském zájmu, a dvojjazyčný nápis na cedulce zase o tom, kdo stojí za rekonstrukcí pramene "Maria Hilf" z roku 2000. Pramen byl opraven na základě iniciativy Františka Opelky a servítských mnichů z Nových Hradů. Přestože je kaple zasvěcena Panně Marii, kupodivu se sem konaly poutě hlavně na svátek Petra a Pavla. Původně byla vyzdobena sochou Panny Marie Lurdské, dnes je zde plastika piety. Kaple nemá jasný původ, zdá se, že vznikla v polovině 18 století, a byla zbudována ve stylu selského baroka. Podle pověsti nejistého původu jí zbudoval zbloudilý rytíř jako poděkování za svou záchranu. Voda je také údajně dobrá na oční potíže. Jako u mnoha dalších zázračných pramenů se tady spojuje motiv náboženské záchrany "zbloudilé duše" a jejího "prozření" s realitou lidského života. Dozajista se mnou budete souhlasit, že nejde jen o náhodu. Lidová zbožnost zkrátka přenášela náboženské a filozofické obrazy do přímého a prostého života, jak si ho uměla lépe představit. Záchrana duše tedy mohla být spojena s opravdovou záchranou rytíře, poutníka či zbloudilé panny, "prozření člověka v duchovním smyslu" zase bylo zjednodušeno na vyléčení oční choroby. Anebo to bylo naopak? Chopili se kněží příležitosti, a provedli přesný opak? Využili reálné příhody zázračného uzdravení či záchrany jakožto cestu k obrácení na víru pravou a k interpretaci boží vůle? I na takové otázky můžete hledat odpovědi v energii míst. Voda či kámen hovoří většinou jasně, někdy nás vede spíš k duchovnosti, a tedy prozření duše, jindy zase k realitě hmotné existence a k tělu. I podle toho se dá poznat, zda bylo dřív vejce nebo slepice (nebo snad Kohout?). Jiří Škaloud
|
|
|