Jestřebické pokličky a Skalní brána Jestřebické pokličky jsou méně známou variantou známého symbolu Kokořínska. Najdeme je ve Vojtěchovském dole, na odbočce ze zelené turistické značky. Pokličky vznikly erodováním měkčích pískovců pod vrstvou železitých inkrustů. Jsou to charakteristické hřibovité útvary připomínající kovadliny, či kladiva nebo právě pokličky na sloupech. Ezotericky zajímavé jsou jak ty nejslavnější pokličky nad Kokořínským dolem, tak i Jestřebické pokličky. Ty nám ale mohou poskytnout mnohem více klidu a soukromí pro posezení či meditaci. Stačí vystoupat nahoru do úrovně pokliček, najít si vhodné místo s výhledem a nechat na sebe působit zdejší energie místa i času. Viditelným a charakteristickým rysem celého Kokořínska je rychlé a dramatické střídání hlubokých a členitých dolů, skalních stěn, věží a kamenů s překvapivě fádní a plochou zemědělskou krajinou nahoře. To se týká pochopitelně i krajinných energií. Temné doly s některými poměrně značně negativními místy se střídají s kouzelnými zákoutími i světlými vršky skal a vyhlídek. Podstatným rysem se zde ukazuje dynamika a časté střídání polarit míst. Krajina a její působení se rychle mění podle lokálních detailů. To také znamená, že se tady dají najít v podstatě všechna místa působení - od léčivých míst, komunikačních, organizačních, školicích, čistících, obnovovacích, destruktivních i konstruktivních. Dynamika, střídání, a hlavně rychlé změny nás nutně dovedou k přemýšlení o času. Podíváme-li se na odhalené pískovcové stěny, vidíme asi 5 milionů let usazování. Základy věží jsou tedy o 5 milionů let starší než vršky. Cestou vzhůru tedy stoupáme v čase, při pohledu seshora dolů se zase díváme na svou vlastní minulost. Skalní věže nám ukazují jakousi cestu v čase. Vzhlížíme k vytouženým výšinám, k světlé budoucnosti, směřujeme k nějakému cíli, k jakémusi ráji, ke kterému se snažíme dospět. Čím je cesta vzhůru obtížnější, tím větší je euforie, když se nám podaří k cíli dospět. A pak se rozhlédneme kolem sebe a co vidíme? Fádní rovinu zemědělského kraje, který nám dává skvělou obživu, ale současně je k uzoufání nudný. V ráji dosaženého cíle je blahobytná nuda a my se začneme porozhlížet, kam šplhat dál. A když nikde kolem vyšší cíl není, nezbývá nám, než se vrátit dolů a začít jinde znovu šplhat odspodu. Pokličky nám to ukazují velmi názorně. Pěkně si sedí na vršku věží, tvoří převis a při pohledu zezdola jsou zdánlivě nezdolatelné. Jsou zajímavostí, lákadlem, jsou tou nedostižnou metou, ke které vzhlížíme. Ale kdyby se nám nějak podařilo na ně vylézt, zjistíme, že je tady vlastně veliká nuda, že zespodu vypadají mnohem lépe než seshora. Nahoře je bezpečí, stabilita, klid... a nuda. Euforie je vystřídána zýváním. Co nám taková místa říkají? Záleží na tom, v jakém jsme stádiu... Někdo si říká „konečně mám vytoužený klid", jiný se nudí a hledá cestu, kam dál. Hledáme klid, spokojenost, harmonii, přístav, a když to najdeme, tak musíme po jisté době znovu na cestu. Jinak stabilitu a klid vystřídá stagnace a narůstající nespokojenost. Skalní brána Nedaleko od Jestřebických pokliček jižním směrem po hraně Vojtěchovského dolu najdeme další zajímavé místo. Jde o skalní okno, či bránu. Jen upozorňuji, že místo leží na území PR Kokořínský důl mimo značené cesty a je tedy oficiálně nepřístupné. Přesto k bráně vedou značně vyšlapané pěšiny. Nicméně chovejme se ohleduplně tiše a beze stop. Brána je zajímavá z turistického hlediska i z hlediska jejího působení na lidské smysly včetně těch paranormálních. Pískovce (nejen) Kokořínska jsou průlinčité, ustupují živlu vody, který je ostatně stvořil. Jakoby pískovce stále uznávaly, či si „pamatovaly" na svůj původ v mořích. Nechávají vodě volný průchod a vlastně jí tedy nedávají odpor, který by mohla silou překonat. Naopak nepropustné vrstvy jílů, které tvoří podloží, vodu zadržují. Z toho plyne, že vršky skal jsou poměrně vyprahlé, a naopak dna údolí jsou velmi zvodnělé, plné vody zadržené nepropustnými vrstvami. Voda, která se dole hromadí už ale nemá sílu se vrátit nahoru ke skalám a odtéká povrchovým tokem pryč. Maximálně se ještě činí na úpatí skal, které podhlodává. Pískovec tak krásně ukazuje svou strategii přežití a nakonec i svou podstatu - nebojuje s erosní silou vody, ale nechává jí projít. Touhle moc hezkou a spíš poddajnou ženskou energií ukazuje schopnost přežít pod tlakem eroze po miliony let. Propouštění a jen zdánlivá měkkost je tedy jednou z mnoha pozitivních energií a vlastností, kterou od pískovce můžeme získat. Nechat projít kolem či skrz sebe to, co mi může ublížit. A navíc - voda, která prochází skrz pískovec, se mechanicky i informačně dokonale čistí. Mění se i její pH a minerální příměsi. Pískovec tak nejenže s vodou nebojuje, ale dokonce jí i vylepšuje a mění jí v kvalitě. Dělá vodu jaksi lepší, jinak řečeno - svého ničitele mění k lepšímu do kvality vhodné pro životní formy. Sám kámen se mění jen nepatrně, ale voda, coby hlavní původce erozní zkázy, se podstatně mění v cosi daleko užitečnějšího. V pitnou vodu pramenů a studánek. To je další krásný obraz toho, jak se poddajnost a průchodnost ve spolupráci s energií času umí vypořádat s agresivitou útoku síly a tvořivosti. Fyzický průchod člověka branou či oknem ve skále pískovce funguje i na jemněhmotné úrovni podobně. Člověk je vlastně také jen voda (a destruktor), a průchodem pískovcovou branou se očišťuje úplně stejně jako samotná kapalina. Co na tom, zda jde o nečistoty chemické či informační? Zkusme obojí, být jako pískovec - ani moc měkcí jako beztvarý písek, ale ani moc tvrdí jako železité inkrusty. Žít a nechat žít po miliony let. A zkusme být i jako tvořivá voda - zanechat v kameni to, co nám škodí a vytříbit to, co je v nás prospěšné. Tvořit a zanechávat za sebou krásu... Jiří Škaloud
|
|
|