Nerozhodné prameny

Už deset let spolu putujeme za českými prameny a studánkami. Navštívili jsme jich spolu už desítky, a přesto jsme stále sotva na začátku. Vždyť jen v národním registru studánek a pramenů už je přes dvanáct tisíc záznamů a každým týdnem přibývají další a další. Ne všechny prameny jsou čítankově krásné a upravené, ale všechny se „snaží". Nabízí nám svou vodu a obohacují krajinu a matku Zemi o vzácné květy vodního živlu.

Prameny jsou mimořádným klenotem. Stejně jako je krystal minerálu skvostným květem živlu země, je i pramen květem živlu vody, zbytnou a přesto tak nádhernou okrasou celé přírody. I proto je třeba si pramenů vážit a snažit se je udržovat. Ani prameny totiž nejsou věčné - můžou snadno zaniknout, nebo se přesunout.

A vzácností mezi vzácnostmi jsou takové prameny, které jsou unikátní svou polohou, jakoby chtěly dokázat, že v přírodě nic není nemožné. Pojďme dnes ke třem z nich, kde se objevuje vzácný jev, kterému se říká bifurkace. Jde o rozdělení vody do dvou proudů, dvou směrů, z nichž každý zamíří jinam. Do jiného údolí, jiného potoku, řeky a v některých případech i do jiného moře. Jde tedy o prameny ležící přímo na rozvodí dvou řek nebo dokonce úmoří. Tedy jde o velmi vzácný jev, provázený jakousi nerozhodností vody, kam že vlastně má a chce téct. Živlová harmonie je postavená na protikladech a jakémsi soupeření živlů. Tam, kde jeden ustoupí, druhý se tlačí svou silou. I proto je přirozenou vlastností vody pokrýt co nejlépe co největší území. Geomantické zemské celky jsou vodou často určeny a vymezeny a i proto na jejich hranicích vzniká jisté napětí přechodu od jednoho celku k druhému. Jakoby šlo o membránu mezi dvěma buňkami jednoho organizmu. I z tohoto důvodu jsou bifurkace zajímavou ukázkou nerozhodnosti, či možná spíše univerzálnosti a propojení vodního živlu do jednoho celku.

Pramen na Muřinkovém vrchu

Za tímhle pramenem se musíme vydat do Beskyd. Na hranicích se Slovenskem, kousek od Velkého Polomu, což je nejvyšší hora hraničního hřebene Moravskoslezských Beskyd, nalezneme sedlo s kapličkou. Češi ho nazývají Muřinkový vrch, Slováci sedlu říkají „Klin", podle katastrální přináležitosti k osadě Kliny, ležící pod sedlem. Kaplička Panny Marie leží skoro na hranici, už na slovenské straně a ze Slovenska sem vede i lesní cesta. Z české strany pak pouze stezka pro pěší. Voda zdejšího léčivého pramene se objevuje na pramenné louce jižně od kaple a dnes valná většina z ní odtéká pouze na slovenskou stranu a tedy do povodí Kysuce, potažmo do Dunaje a Černého moře. Do Česka proniká pouze nenápadnými průsaky a postupně se dostává do povodí Lomné, a tedy Odry a moře Baltického. Bifurkace zdejšího pramene je umělým zásahem hodně posunuta ve prospěch slovenské a černomořské strany. Pramen i kaple prošla nedávno rekonstrukcí, voda je zachytávána rezervoárem a regulována vodovodním kohoutkem. Přepad pak odtéká na Slovensko. Ale vodě se technické řešení příliš nelíbí, mokřadní prameniště mokvá zadržovanou vodou a je jen otázkou času, či snad dalších nutných lidských zásahů, jak a zda si voda opět najde cestu k přirozenějšímu výtoku. Celkově je místo na Muřinkovém vrchu ale neskutečně kouzelné a smířlivé. Cesta padá z jedné strany do Čech k Horní Lomné a z druhé strany na Slovensko, z boků se zdvihají lesnaté kopce hlavního hřebenu. Voda si zvolila pro svůj pramen právě toto krásné místo v sedle - na vršku a na hranici. Skoro jakoby chtěla odměnit a napojit žíznivé a zpocené poutníky, kteří se do sedla vyškrábou z té či oné strany. A jakoby se nemohla nebo nechtěla přiklonit ani k jedné zemi či povodí. Nakonec se sice rozhodne pro Slovensko, ale nebýt člověčího zásahu, tekla by asi opravdu na obě strany. K potěše těla tady vyvěrá skvělá, ledově svíravá a křišťálově čistá voda, aby za chvíli opět zmizela v sítinách. K potěše a zastavení ducha tady lidé postavili kamennou kapli panny Marie, pár laviček a ohniště. Každoročně se tady koná pouť na svátek Cyrila a Metoděje, ale po většinu roku je tady opravdu božský klid. Harmonie místa je dokonalá ke spočinutí, rozjímání i meditaci. A jak to tak přečasto na hranicích bývá - úplně tady mizí ten náš lidský problém, čí je co. Jestli je pramen a studánka „naše", nebo „jejich". Zemi je to jedno, není ani naše, ani jejich, je svoje a dává se nám všem stejně. Je-li majitelem pozemků Čech nebo Slovák je matce Zemi úplně jedno. Vlastnictví nehraje žádnou roli, důležité je to, jací jsme lidé, a jak se k Zemi, přírodě, pramenům i k sobě navzájem chováme. Tady na Muřinkovém vrchu si to můžeme uvědomit velmi zřetelně, zvlášť v době kůrovcové kalamity. V době, kdy v okolí tiše a odevzdaně umírají bytosti staletých smrků a ječí motorové pily, se přesto člověk raduje z duchovního místa Panny Marie a prosí o pomoc. Žádá o pomoc pro sebe, pro své blízké, pro slabé a nemocné. Ale prosí též za stromy? A pomáhá sám tam, kde může pomoci? Omezuje se ve své rozmařilé potřebě? Přebírá dostatečně zodpovědnost za své konání? Panna Marie i Země na to má poměrně jasnou a jadrnou odpověď, kterou ovšem moc slyšet nechceme... Voda sevřená vodovodním kohoutkem najednou zabublá tak trochu vyčítavě a vyzývavě. Ze skalisek Velkého Polomu se na vás možná dívají orli, rysi, medvědi a snad i zdejší duchové. Pomůžeš? Budeš lepší? Moudřejší? Vrátíš aspoň část z toho, co si bereš bez dovolení a souhlasu?   

Jaščerka   

Studánku Jaščerku musíte hodně hledat. Skoro bych řekl, že je to pramen pro opravdové studánkové nadšence a zarputilé pátrače. Ale stojí to za to a mezi milovníky pramenů je tento zdroj vody vyhlášený. Studánka se nachází v nejvýchodnějším cípu Moravskoslezských Beskyd na svahu hory Oprchlice. Jako orientační bod jsou nejblíže asi Hodslavice, známé coby rodiště Františka Palackého. A při cestě od Hodslavic k Valašskému Meziříčí nemůžeme vynechat ani návštěvu unikátních pramenů Zrzávky a také Bílou studánku kousek opodál. U těch jsme se už kdysi zastavili (viz Trojí tvář vody) , ale za opakovanou návštěvu tyto vodní zdroje jistě stojí. Na jednom místě tu můžeme ochutnat a využít sílu pramenů s trojí kvalitou. Prostou, železitou i sirovodíkovou vodu. Každá má svůj účel a léčivý účinek. Cesta k Jaščerce tak rozhodně není nudná, naopak je plná překvapení a zážitků.

Studánka Jaščerka ovšem leží už mimo osadu, vysoko v lesích na svahu, takže se při výstupu k ní pořádně zapotíte. Dovede nás k ní červená turistická značka od vlakové zastávky Hostašovice, poslední kus už musíme po neznačené svážní cestě. Studánka je už na mapách vyznačena správně, ale na těch starších byl jako Jaščerka mylně označen jiný vodní zdroj - studna v Hostašovicích, která sice také leží na rozvodí, ale voda z ní samovolně nevytéká. Dnes je tato studna přejmenovaná na Studnu Evropského rozvodí. Ta správná studánka Jaščerka také leží přímo na rozvodí mezi úmořími Baltického a Černého moře. Dříve tady docházelo k bifurkaci, část vody odtékala do jednoho moře, druhá část do druhého. Dnes teče voda pouze doprava, tedy do Baltu, okolí se změnilo zpevněním cesty pro lesní techniku. Ale energie místa je stále stejná a u pramene se nad rozhodováním vody můžete každopádně v meditaci zamyslet a zúčastnit se ho. Žádná velká osobní rozhodnutí tady neočekávejte, spíš jde o pochopení, přijetí a toleranci všech možností. Vše je možné, nic se nevylučuje předem. Studánka byla nedávno zrekonstruovaná a zakrytá stříškou.  

Radostínské rašeliniště

Pozvánku k mokřadu Radostínského rašeliniště přijměte s výhradou, že jeho energie se načítají obtížně. Vyplývá to už z její podstaty, je doslova postavená na vodě a přehlušená energií biosféry. I proto je možná lepší navštívit tato území v době, kdy biosféra je v útlumu, tedy na podzim či v zimě. Podstatné zemské energie místa jsou pak zřetelněji rozeznatelné.

Mokřady u Velkého Dářka jsou jedněmi z mála částečně zachovalých vrchovištních rašelinišť u nás, z kterých voda odtéká do dvou toků. Bohužel tady v minulosti probíhala intenzivní těžba rašeliny a dnešní stav má do původní podoby daleko. Pravidelné kanály a meze prozrazují umělý původ, území je přeťaté silnicí a porosty rašeliníku jsou malé a obnovují se jen pomalu. Přesto jde o národní přírodní rezervaci s řadou chráněných rostlin a výskytem chráněných živočichů. Rašeliniště jsou tady dokonce dvě - kromě Radostínského rašeliniště také Národní přírodní rezervace Dářko. A v obou najdeme také bifurkaci. Na jednu stranu z mokřadů odtéká voda do přehrady Velké Dářko a tedy do řeky Sázavy, na druhou do řeky Doubravy. Řeka Doubrava v rezervaci dokonce pramení. Obě řeky jsou součástí povodí Labe, nejedná se tedy o „velké" rozvodí, ale i tak se vody zrozené z jednoho místa rozejdou na stovky kilometrů a mnoho měsíců, než se zase setkají v soutoku u Mělníka. Jak řečeno, energie mokřadu je hodně nevýrazná a rozprostřená. Hledat tady jeden koncentrovaný energetický bod, kde by vše začínalo, je marná práce. V plochém mokřadu se energie nekoncentrují. Ani hledání jediného místa, kde se vody rozdělují, nemusí být úspěšné. Vodní plochy se objevují a mizí mezi travinami a mechem, u stojaté vody nepoznáte, kam a kolik odtéká. Bloudění mokřadem je tedy zbytečné. Vyberme si tedy místo intuitivně, i s ohledem na zákaz vstupu mimo cesty na chráněném území přírodní rezervace.

A co nám voda říká? První, co je nasnadě, je klid a jistá lhostejnost. Vodě je ve skutečnosti úplně lhostejné, kudy poteče. Ale přesto jí nechybí naděje, že poteče! Jen se objevuje fatalismus a vědomí, že všude a při jakémkoliv úkolu bude užitečná. Voda ví, že valná část deště se nikdy nedostane pryč, ale využijí jí rostliny ke svému růstu, případně se zase odpaří. Naděje vody se tedy dá vyjádřit spíš jako přání, že nevyschne, že koloběh a proudění tekoucí vody zůstane zachováno. To je nám velmi pochopitelné, protože tahle naděje je současně naší nadějí na udržení veškerého života. Nic víc, nic méně.

Voda vytékající z rašeliniště je tedy jakýmsi darem z přebytku. Ale hodně důležitým darem! Je spojnicí a informační linkou, jenž spojuje zdejší prostor s mořem. Napojuje zdejší území do jednotné sítě hydrosféry. Tekoucí voda je jakousi krví propojující placentu rašeliniště s vědomím moří. Močály a mokřady jsou propojením živlu země a vody a z jako takových z nich vyšel a vychází suchozemský život. Nedivme se tedy převažujícím ženským energiím mokřadů a cykličnosti jejich aktivity! Rašeliniště je jakýmsi pulzujícím akumulačním polštářem, v době dešťů se zvětšuje, aby v létě mohl zase plynule vodu pouštět. Tato pulzace se objevuje i v energetickém působení a je v protikladu k ročnímu období a fázím biosféry. Maximální zemské energie jsou zde tedy opravdu v předjaří, kdy se rašeliniště naplní vodou, kterou později zúročí rostliny k aktivitě své obnovy. Jistě není žádným překvapením, že na rozdíl od stabilní energie kamene, je energie rašelinišť a vody tisícinásobně dynamičtější a v průběhu roku velmi proměnlivá. Dlouhodobá stabilita je pak možná pouze jako výsledek živlové rovnováhy. Nerovnováha, jakou jsme viděli v minulých suchých letech, se projevuje nárůstem napětí a stresu takovýchto krajin. Matka Země na to reaguje přirozeným způsobem. Ale její regulační mechanizmy platí pouze do určité míry a poškozená rovnováha se stabilizuje pouze na úrovni větších celků. To je jistě varující. A tak vnímání krajinných energií zase jednou vede ke stejnému závěru jako ekologická varování. Poškozování rovnováhy má své hranice, a když je překročíme, nestability se už nevyrovnají, ale budou se naopak zvětšovat. Jsou tyto hranice před námi, nebo už jsme je překročili?

Jiří Škaloud