Iva Danková Kámen Kámen na kameni Stojí tu na znamení, že šel tu život od věků. Kámen na kameni tu sloužil Zemi i člověku Ruka se zvedá, tesá, čáry kříží, tak jak Kristus umučen na kříži . Ta síla co tu byla krajinu opustila Člověče, co teď můžeš udělat? Pokleknout a sílu svého srdce dát. Oblaka Voňavá tráva nebo seno, Vše zemské budiž opuštěno Dívej se vzhůru na nebe Obláčky kreslí teď pro tebe Hned anděl křídly zamává A zase mizí v dálavách Jen počkej, vydrž chvilku! Co ukáží ti teďka, snílku? Snad krajíc chleba, šedou myš? A když se trochu zamyslíš... Zleva sem běží kousek slona, Zbytek se někde v dálce schoval . Nemusíš boty prošlapat Jen ležet a vítr nechat s mraky hrát. Voda I. Vodo lákavá, vodo laskavá Přijmi mě do své náruče A sejmi ze mě obruče I když vím, že to smím, Sama já to neumím Houpej mě, houpej, hlaď mě hlaď, Snad bude mě mít někdo taky takhle rád. Voda II. Voda, Jí patří moje óda. Ona stvořila tenhle svět A každého z nás zná nazpaměť. Ví o každé naší neřesti, Ví co je naše štěstí i neštěstí. Ochotně všechno očistí, Pomozme jí, prosím, s tím. Stačí jen trochu lásky A bez nadsázky, Ona to pocítí. Tak , když poženem jí do sítí A bude za nás pracovat, Říkejte jí: „ Vodo, mám Tě rád! „ Stopy Nechci po vodě chodit jako Ježíš, Chci pocítit její chlad Zázrak se stane, když potokem běžíš Se stopou oblázků na patách Každý ten otisk na tvé noze Co zůstane tam na chvíli Je jak obláček na obloze Jak by ho k noze přišili Stromy Člověk ještě rozum bral, když místo vznosných katedrál stromy už s vesmírem mluvily. Nepotřebují tlumočníka, chápou všechno co jim říká. A jejich kořeny do země vnořeny tu moudrost dole šeptají a roznášejí po kraji. Stromy, nemají svoje domy. Nemusíš vůbec zaklepat, jen přistoupit a zašeptat. Nemají nikdy špatnou náladu, poprosíš je o radu. Jejich duše ta to ví, co se to líbí a co nelíbí. Neřekne ti to slovy a přesto ti to poví. Iva Danková
|