Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

V mlze

Říká se, že neexistuje špatné počasí, ale pouze nevhodně oblečený turista. Dnešní oděvy nám dávají dříve netušenou příležitost pohybovat se v krajině i v krajně nepříznivých podmínkách. Je dobré toho využít a nesedět doma za pecí jenom proto, že venku momentálně prší, sněží nebo je mlha a tma. Krajina nabízí úplně nové a zajímavé zážitky, které v krásném slunečném dni nikdy nepoznáme.

Všichni jsme více či méně meteosenzitivní, tedy citliví na počasí. Naše nálada i chování se mění podle počasí, které kolem nás panuje. Nedostatek slunce, skučení větru, déšť, zima a mlha nás rozhodně nelákají k tomu, abychom vyrazili do přírody. Naopak, vrozený instinkt zvířete nám velí se schovat do úkrytu, sucha a tepla a přečkat nepříznivé počasí. V lepším případě to zaspat a úplně nejlépe v hibernaci. Vnější podmínky nás vedou ke stažení se do sebe, k svému vnitřnímu ohni. To může být pro práci na osobním rozvoji velmi přínosné. Pokud se nám povede překonat instinktivní lenost a nechuť někam vyrazit, můžeme vnější podmínky využít pro práci na sobě.

Putování v mlze tak má několik nesporných výhod a zvláštností. Zaprvé nikde nepotkáme mnoho lidí a máme tak čas i prostor soustředit se nerušeně na meditace a duchovní práci. Zadruhé, nemožnost dalekých výhledů znásobí soustředění na to, co se děje v těsné blízkosti kolem nás. Mlha nás nutí sledovat blízkou realitu, tedy tu, kterou svým pobytem v krajině přímo ovlivňujeme a která ovlivňuje nás. Zatřetí je putování v mlze velmi tajuplné. V mlze se ztrácí obrysy, krajina se stává bludištěm, slunce není vidět a orientační smysl je zmaten. Pokud se ještě přidá vítr, míhající se větve a poletující listí upoutávají naší pozornost, ale ošálený zrak není schopen přesně vyhodnotit, co se děje. Z nezřetelných stínů se stávají tajuplné postavy, periferní zrak zachycuje pohyb na hranici viditelnosti. V mlze se cosi pohybuje, skrývá, mává i hrozí, nevíme, co to je, zda přelud, zvíře nebo člověk. A za čtvrté, a to v neposlední řadě, je mlha pro práci a kontakt s energetickými místy vhodná. Mlha je projevem živlu vody, nasycuje vzduch do stoprocentní vlhkosti a způsobuje tak jeho vysokou vodivost. Uzemňuje. A to nejen elektrický náboj statické elektřiny, ale i esoterní energie. Když se k tomu přidá ještě vítr, tedy projev živlu vzduchu, energetická místa jsou naplňována energiemi obou těchto živlů. Pokud jsou to silná zemská místa, například tedy kameny a stromy, tak z obou těchto živlů čerpají energii. Živlové energie země, vody i vzduchu jsou v tu chvíli maximálně přítomny. Co chybí? Samozřejmě živel ohně, pocházející hlavně ze slunce. K rovnováze míst v takovou chvíli kameny využívají naakumulovanou energii z teplých letních dnů, případně musíme tento živel dodat my sami. Řekli jsme si ale, že nepříznivé počasí nás vede ke stažení do sebe. To je velmi vhodná podmínka pro práci s vlastní duší, ale pokud se od nás očekává nějaké aktivní vydávání energie, je to spíš překážka. Pro případnou aktivní práci s energií místa se tedy nejdřív musíme snažit odpoutat od vlivu nepříznivého počasí a vlastních instinktů. Musíme přinést svůj vnitřní oheň, vnitřní žár, který doplní energie do harmonie. I proto platí, že pokud je vám momentálně zima, nemůžete s energiemi pracovat efektivně. Musíte mít vhodné oblečení, případně umět rozehřát svůj vnitřní žár natolik, aby vaše tělo nestrádalo a přebytek vnitřního tepla a energie z vás doslova sálal. Pokud se to povede, zjistíte, že energetická místa získávají na síle i kvalitě, kterou v horkém dni nemají.

Mlha neovlivňuje pouze naše vědomí, ale přímo reaguje i s hmotnou podstatou energetických míst. Vhodnými horninami skal, se kterými se dá v mlze pracovat, jsou jak sedimenty, tak i vulkanické horniny. Víme, že sedimenty, tedy hlavně pískovce, vznikly usazením v mořích a mají tak vodu v sobě jako jeden ze základních tvořících živlů. Jsou průlinčité a nasákavé vodou. Proto jim vlhkost ze vzduchu dodává velkou energii. U vulkanitů je tomu zase jinak. Tam je tvořícím živlem kromě země oheň, a proto voda i vzduch dodává tomuto kameni chybějící energie k rovnováze, tedy harmonii. Proto na pískovcových skalách můžeme v mlze či dešti hledat větší sílu, podporu, také tvořivost, posílení vnímání reality a všechny silové projevy matky Země. A naopak, na skalních výchozech vulkanických hornin pak můžeme hledat rovnováhu, harmonii, toleranci i smíření, tedy energie, které se tam v horkých letních dnech rozhodně nenacházejí.

Využijme tedy mlhy a větru a podívejme se na dvě místa, která jsou nějak spojená s dalším esoterickým fenoménem - s ochranou a ohraničením. V takových místech je třeba se vždy ptát, k čemu ochrana slouží. Ochrana je vždy jakýmsi druhem plotu. Něco má udržet uvnitř, něco venku. Je to určitá hranice, která vymezuje jakési území a současně ho odděluje od jiného celku. Má svůj důvod i původ. Někdy nám pomůže, jindy nás odhání. Jako jedinec mohu vyhodnotit „polaritu" ochrany, tedy zda je tato energie vůči mně pozitivní nebo negativní. V případě pozitivní ochrany to znamená, že „patřím dovnitř", tedy místo je pro mne vhodné a je připravené mi pomoci a posílit mou (většinou) duchovní práci. Pokud je polarita ochrany negativní, je místo chráněné „přede mnou", případně před všemi lidmi nějakého druhu, pohlaví, národnosti, atd. Taková ochrana může být vytvořena umělým lidským zásahem, tedy tím, že si někdo místo vědomě či nevědomě vyčlenil pro sebe a otvírá ho jenom nějakým speciálním rituálem příslušnosti, anebo je to místo určené pro jiné životní formy, hlavně tedy astrální bytosti, případně zvířata i stromy. Energie ochran se člověk naučil rozpoznávat a využívat už velmi dávno a používá je dodnes k vymezování teritorií. Proto jsou tyto energie běžné na všech hranicích, od soukromých pozemků, přes ochranu svatyní, samostatných údolních celků až po městské celky a zemské hranice. Je jasné, že podle typu ochrany se podstatně liší i naše činnost v daném místě. Některé hranice překračujeme s chutí, protože vstupujeme „domů", jiné protrháváme coby nepatřičné, omezující a překonané... Vždy by to ale mělo být především místo k zamyšlení, pokoře a úvahám o důvodech, pravdách, patřičnosti a prospěšnosti... Prakticky si to můžete vyzkoušet například na dvou následujících místech. Obě jsou na hranicích české země, a i proto jsou jejich ochrany zajímavě silné. 

Popova skála

Popovu skálu najdeme ve východním cípu Lužických hor, poblíž Hrádku nad Nisou. Jde o zdejší nejvyšší krajinnou dominantu a významný energetický bod. Kdo zná žulové skály Jizerských hor i Frýdlantska zde může být překvapen úplně jinou krajinou. Četné skalní výchozy a rokle tu tvoří hlavně pískovec. Jde o neomylné znamení, že se nacházíme v jiné geologické oblasti, v krajině, která má svým charakterem i vývojem blíže k Českému ráji, Labským pískovcům a Kokořínsku. Lužické hory vznikly na tzv. Lužickém zlomu v době, kdy byly prvohorní pískovcové desky rozlámány a proraženy vulkanickými výlevy třetihorní sopečné aktivity. Dnes nám pozůstatky tohoto dávného souboje dávají neobyčejnou příležitost porovnávat energie hornin obou geologických fenoménů. A to nejen samostatně, ale hlavně v kontaktu těch mladších, ohnivých hornin čedičů, trachytů a znělců s prastarými, „usedlými" a chladnokrevnými prvohorními pískovci, prachovci a slepenci. Typické pískovcové věže, skalní města i osamělé stolové hory najdeme v Lužických horách hlavně na německé straně, na Žitavsku. Nemohu nezmínit hlavně přemyslovský hrad Ojvín, stojící na obrovském pískovcovém skalním bloku, a patřící k nesilnějším místům kraje, nebo červené pískovce obrovských kamenných hlav Kelchsteine. I když tedy patří Lužické hory k jiné zemské kře (tzv. Lugikum), tak energeticky přísluší spíš k České křídové tabuli. To je i důvodem, proč z geomantického hlediska Lužické hory (spolu s Žitavskem a na rozdíl od Frýdlantska) patří k českému energetickému prostoru. 

Skalní masiv Popovy skály tedy tvoří pískovce. Pokud by nebyla mlha, viděli bychom masiv zdaleka. Vypadal by tak trochu jako loď, plující nad okolními lesy a vyhlídka z něj by byla úžasná... Ale mlha nás vrací zpět k sobě, ke „krajině vnitřní"... Prvním energetickým zastavením u Popovy skály určitě může být skalní deska, připomínající velký stůl, který najdeme u dvou obrovských a krásných buků, které rostou přímo u neznačené stezky k vrcholu směrem od západu. Místo je to velmi krásné a silné. Jde o silné zemské místo, a pokud jste rozehřátí výstupem, je díky vašemu ohni i v mlze velmi harmonické. Jde o ochranné místo celého areálu. V případě Popovy skály jde o ochranu místa coby strážního bodu zemské hranice a předchozí dávné svatyně. Dají se tady vycítit pozůstatky kultovního místa dávné lužické kultury předslovanského osídlení, i stopy „nedávné" historie konfliktu slovanských pohanů se západoevropskou křesťanskou kulturou. Vrchol Popovy skály je propojením duchovního místa se strážní pozorovatelnou. Silné zemské energie posílené mlhou rozšiřují základnu pro práci s duchovními sférami. To, že tam fičí vichr, není nic vidět, je mlha, mokro a chladno, neznamená, že to místo není propojené k nejvyšší možné síle.

Sádecké skály

Na opačném konci naší země, na Domažlicku, najdeme zajímavý geologický fenomén, který s ochranami, hranicemi a ploty hodně souvisí. Jde o tzv. Český křemenný val, neboli asi sto kilometrů dlouhou zónu tektonických poruch, táhnoucí se nespojitě od České Kubice až k Mariánským Lázním. Jde o hranici dvou kontinentálních ker, hranici, jejíž zlomy a styčné plochy zasahují až hluboko do svrchního pláště planety. Zdejší křemence nepatří ani k typickým vulkanickým ani k sedimentárním horninám. Vznikly krystalizací z žilných roztoků v puklinách hlubokých zlomů. Křemence se významně podílí i na stavbě a podobě celého Českého lesa. Zlomové plochy byly v dávných geologických dobách v několika fázích vyplněny křemennou žilovinou, která díky pozdější erozi měkčího okolí vystoupila nad povrch a vytvořila významné a charakteristické pásy bílých, nažloutlých či nazelenalých skal, které byly v krajině velmi nápadné. Fantazie lidí pásmu skalek připomínajících zeď přisoudila čertovský původ. Na některých místech na vrcholcích skal stály kostely a kříže, jiné skály byly postupně zničeny těžbou, ať už pro potřeby sklářů nebo stavitelů a cestářů. Dnes najdeme asi nejzachovalejší pozůstatek valu u Chodova, v Novém Kramolínu nebo na Sádeckých skalách. Z esoterického hlediska předurčuje křemence pro práci s informacemi a k přenosu signálů vysoký obsah křemíku. Vzhledem k tomu, že zdejší zlomy jsou velmi hluboké, jsou skalky Českého křemenného valu místy extrémně silných zemských energií. I proto slouží hlavně ke komunikaci, k pochopení, k přáním i motlitbám, směřujícím k planetárnímu vědomí matky Země. Původ zdejší hranice je tedy geologický a zásadní, a to že naše zemská hranice Čech probíhá nedaleko, je jen logickým důsledkem vnímání tohoto přirozeného rozdělení.

Sádecké skály patří k okrajové části valu. Jsou tvořeny rulou s žilami křemene. Najdeme je na červené turistické značce na hlavním hřebeni Českého lesa, coby jeden z předvrcholů Haltravy. Nejsnazší cesta sem vede od sedla a parkoviště v Caparticích. Podle lidové tradice byly zdejší skály strážním stanovištěm dávných chodských strážců hranic. Je to docela pravděpodobné, pokud místo bylo odlesněno, nabízelo daleký výhled na obě strany hranice. A v neposlední řadě tomu odpovídají i energie vrcholového skaliska. Ale najdeme tady i celou řadu dalších energeticky působících míst. Mlha i v těchto skalách dodává působení míst mystičnost, sílu i snazší propojení. Ale snést a prožít si s chutí vlezlé horské mlhy a vítr chce už trochu nadšení.

Jiří Škaloud

Regena 02/2021
Druidi v mlze
Cestou k  Popově skále
Cestou k  Popově skále
Ochranné energetické místo
Popova skála
Popova skála
Popova skála
Popova skála vrchol
Popova skála vrchol
Skály
Cesta k Sedlecké skále
Sedlecká skála
Česká brána
Podkova
Sádecké skály
Sádecké skály
Sádecké skály
Strážci
Sádecké skály - vrchol
Ukaž co umíš
Loučení
designed by Panavis & Panadela | contents ©2024 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart