Neodhalené Plzeňsko  

Odhalování tajemství „esoterických" míst může znamenat, že je poškodíme. Tajemné a skryté účinky přece ze své podstaty musí takovými zůstat! Působení míst tedy neodhalujeme a neobjasňujeme, ale prožíváme. Odnášíme si v rozumu i srdci vlastní poznání a o kousek větší pochopení složitostí světa kolem nás. S takovým přístupem přijměte pozvání za „neodhalováním" skrytých účinků míst na Plzeňsku.   

Historické osídlení na území dnešního krajského města Plzně bylo rozdělené do řady menších hradišť a vesnic, jejichž jména se nedochovala. Jak nám napovídají archeologické nálezy, asi nejvýznamnějším výšinným hradištěm z doby bronzové bylo to, které se nacházelo na úzké šíji meandru řeky Úhlavy, dnes přímo na území městské části. Ale i v celé řadě dalších lokalit archeologové objevili pozůstatky pravěkého osídlení napříč časy už od paleolitu. Soutok čtyř řek, Mže, Radbúzy, Úhlavy a Úslavy, byl sice členitý, ale říční toky a vysoké břehy údolí nabízely řadu vhodných poloh pro osídlení. Navíc tudy vždy vedly významné karavanní a později i zemské stezky spojující středočeskou oblast s Bavorskem. Přesto však víme, že historicky doložené město Plzeň vzniklo kousek stranou.

Starý Plzenec

Pod názvem Plzeň je totiž v kronikách zmiňováno až přemyslovské hradiště na území Starého Plzence. V roce 976 zde měl kníže Boleslav II. porazit vojsko německého krále Oty II.  Na táhlém a poměrně úzkém hřbetu, zdvihajícím se od řeky Úslavy směrem k návrší Hůrky tady dodnes nalezneme pozůstatky mohutného opevnění a také pozůstatky několika zděných staveb. Jistě tou nejzajímavější je druhá nejstarší dochovaná zděná stavba na českém území, tedy rotunda sv. Petra a Pavla na západním předhradí. Stavba, jak jí vidíme dnes, je sice výsledkem řady oprav, přestaveb i rekonstrukcí, nicméně její základy stojí na místě od raného středověku, i když datace také není úplně jasná a přesná. Rotundu tedy najdeme v západním předhradí, kde jádro hradiště původně doplňovala osada řemeslníků, vojenské posádky a dalších privilegovaných obyvatel. Přemyslovské hradiště se pak nachází zhruba uprostřed kdysi osídleného areálu. Samotné opevnění hradu bylo ze západní strany poměrně nízké, zato na druhé, východní straně dosahovalo a dodnes dosahuje obdivuhodné výše. Nad výrazným příkopem, přetínajícím celou šíji, stoupá i dnes strmý val dosahující snad deseti metrů výšky. Zeď byla kamenná, příkop se zřejmě překonával po dřevěném mostě, průchod byl chráněn bránou a dřevěnými věžemi. Hradiště je poměrně malé a zdá se, že tvoří jakýsi přechodový architektonický stupeň mezi původními rozlehlými výšinnými hradišti a pozdějšími raně středověkými hrady. Vnitřní stěna východní hradby byla využita i jako zeď přilehlých budov s kamennými základy, což je další prvek, který přiřazuje toto hradiště spíše k hradům. Uvnitř prostoru, na čestném místě, najdeme dnes zakonzervované pozůstatky základů druhého zdejšího kostela, zasvěcenému svatému Vavřinci. Třetí kamennou památkou je pak základ dalšího kostela na východním předhradí, v tomto případě kostela Svatého kříže. Tento kostel býval největší a vzniknul pravděpodobně jako součást dalšího knížecího dvorce, který stával vedle a s kostelem byl spojen vysutou lávkou. Sídlil zde Drslav I., který byl i správcem přemyslovského knížecího hradu. Východní předhradí bylo jen slabě opevněno nízkým valem a snad kůlovou hradbou. Asi i proto zaniklo nejdříve, spolu s dvorcem i kostelem.

Ale dost už historie, pojďme se podívat na zdejší energetická místa a další skryté skutečnosti.  Rotunda sv. Petra a Pavla dnes tvoří zdejší hlavní turistický cíl, a není se co divit. V sousedství s krásným dubem, sluncem zalitou loukou a s výhledem na Radyni přes údolí řeky, je to místo velmi idylické, harmonické, příjemné a laskavé. Určitě není potřeba odtud spěchat, ač zdejší energie nedosahuje žádných závratných velikostí. Jak to často bývá v takovýchto inspirujících a laskavých zemských místech, energie nepřichází zvnějšku, ale je třeba je hledat uvnitř sama sebe, v inspiraci a vnitřních podnětech. Možná, že i vás to při pohledu na protilehlou Radyni napadne...

Asi nejsilnějším místem zdejšího hradiště je prostor u základů kostela sv. Vavřince. Přírodní energetické místo využili naši předkové pro vybudování sídla moci hmotné i duchovní ve smyslu nadvlády nad krajem i lidmi. Že to nebylo úplně správné, je snad jasné. Po zániku hradiště se energie místa začala vracet k souladu s původními prastarými účely. Odpovídá tomu síla místa i jeho proměňující se charakter. Jak už bylo mnohokrát řečeno, energie krajiny není neživá a zakonzervovaná minulost. Naopak, dynamicky se přizpůsobuje dnešním potřebám a stupni poznání a cítění. I proto jsou zdejší energie připravené k novým programům. Ale to neznamená, že je tam musíme honem honem zase vtisknout. Pokud se snažíme napravovat lidské chyby příliš zbrkle, dopouštíme se často dalších a horších pochybení a zmatků. Nevědomosti a omyly se v takových případech odčiňují po dlouhé generace.

Zajímavou, historiky i církvemi opomíjenou skutečností zdejších kostelů je to, že jejich poloha v krajině odpovídá tzv. „staré" orientaci nejstarších dochovaných církevních staveb ve středočeském přemyslovském prostoru. Oč jde? Orientací kostela nazýváme azimut jeho podélné osy, tedy i směr, kterým je orientován oltář a presbyterium vůči lodi kostela. Obvykle se říká, že kostely jsou orientované k východu. Tedy, že ranní slunce svítí do oken za oltářem a osvětlují při ranní bohoslužbě kněze zezadu. Pravdou ovšem je, že většina kostelů je postavená podle dispozic a možností okolní zástavby a „východní" pravidlo nerespektuje. K tomu platí, že v našich zeměpisných šířkách slunce během roku vychází v rozsahu mezi azimutem 50° až 130°. A místo východu slunce je navíc ovlivněno výškou a vzdáleností obzoru... A navíc - kdy byl ten čas ranní motlitby? Víme, že ho určovaly zvony, které zvaly před motlitbou věřící do kostela. Že tedy bylo možné přizpůsobovat čas motlitby potřebě kněží, je jasné. Ale přesto všechno platí, že čím starší je kostel, tím více se dbalo na jeho „správnou" orientaci. Ovšem - jaká je ta správná? Zdá se, že v tomto ohledu došlo k zajímavému vývoji jakési skryté znalosti. Rotundy v okolí Prahy, ať už na Budči, ve Vrapicích, na Levém Hradci, v Holubicích i všechny původní rotundy v samotné Praze, mají tzv. „starou" orientaci, tedy jsou orientovány zhruba kolem azimutu 70° (od severu). Ale nejedná se jen o rotundy, ale i pozdější kostely Pražského hradu, kláštera u sv. Anny, sv. Jindřicha a řady dalších mají tuto orientaci. Tato stará orientace byla později odmítnuta a opuštěna coby pohanská (!). Pravidlo bylo nahrazeno pouhým doporučením orientovat kostely k přesnému východu (azimut 90°). Úsměvné to je například u rotundy sv. Longina v Praze, která byla postavena ve staré orientaci, ale později byla aspoň vevnitř přestavěna tak, aby vyhověla „modernímu" přístupu.

V případě kostelů na plzeneckém hradišti je u všech tří staveb dodržena stará orientace. U kostela sv. Vavřince i kostela sv. Kříže je to přesně 70°, u rotundy o něco méně. Navíc jsou kostely téměř v jedné přímce, tedy v témž směru proudění energie.  Je téměř jisté, že orientace i místa zvolená pro sakrální stavby byla určována podle zvyklostí, znalostí a dovedností, které přetrvaly od pohanských dob. Orientace nepochybně souvisela se slunečními a hvězdnými konstelacemi, vyjádřenými zvěrokruhem a postupem Slunce při průchodu jednotlivými znameními. A poloha svatyní zase souvisela s energií krajiny a byla volena podle síly a předurčení místa a podle toku energie po liniích. Je jisté, že jednou z důležitých funkcí, kterou vykonávali duchovní vůdci pro ostatní lidi, bylo měření a sjednocování času. Ať už to byli šamani, druidi, nebo později kněží, šlo o sjednocení kalendářů a určování mezníků plynutí doby během roku. Z mnoha důvodů to bylo a je důležité! Dnes se podíváme do kalendáře, ale dříve se dny počítaly a určovaly podle posvátných obřadů a později církevních svátků. I staré kroniky (Kosmas) určují dny jako „X dní před nebo po", ve vztahu k nejbližšímu svátku daného světce... Libovolný kalendář tak vždy prvotně vychází z téhož slunečního cyklu a zvěrokruhu souhvězdí. Proto i všechny ty sluneční svatyně v podobě rondelů, kromlechů a menhirů byly stavěny se sluneční (nebo měsíční) orientací. A nepochybně se tato skutečnost přenesla i na křesťanské církevní stavby. V počátku velmi silně, aby později slábla a byla potlačována.

U staré, tedy pohanské orientace českých kostelů se dá vystopovat i další fakt. Tato orientace se víceméně nachází pouze u staveb, které jsou spojeny s předpokládaným územím moci Přemyslovců. Například u velkomoravských kostelů jí nenalezneme. Z toho je vidět, že zde bylo nějaké lokální učení, záměr, či tradice, kterou populace středočeského prostoru ctila a dodržovala. Teorií, proč byl zrovna azimut 70° pro tuto komunitu tak významný, je celá řada, ale pro tuto chvíli to jen budiž důkazem, že lidé ctili, nejprve cítili, později snad jen dodržovali, jakási pravidla pro umísťování důležitých staveb a nakonec i měst a cest v krajině. Je to i nepochybný důkaz lidského vývoje od vnímání k pozdějšímu odklonu od geomantie a pravidel matky Země a řádu Slunce.                 

Mariina skála

Pojďme si teď odpočinout od všech těch pravidel, teorií, církví a lidských obřadů. Pohled od rotundy sv. Petra a Pavla na dominantu zdejšího kraje, kopec Radyni na protilehlé straně údolí Úslavy, nás k tomu neodbytně vybízí. Zpět od složitého a pro někoho kontroverzního, k jednoduchému a milému všem. Zpátky na Zem a její silná místa. Ale ještě dřív, než se (v příštím dílu) vydáme na Radyni a její silná místa, udělejme odbočku proti proudu Úslavy. Pravý břeh širokého říčního údolí tvoří nevýrazné kopce sedleckého a kozelského polesí. Úslava klidně meandruje v mírném spádu údolí, které propojuje Plzeňsko s Nepomuckem a Blatenskem. Bez velkých zlomů a soubojů ukončuje Úslava pásmo Brdských kopců a pokojně naslouchá rozhovorům Třemšína s Radyní. V klidu a harmonii krajiny může i člověk nacházet totéž uvnitř sebe sama. Z Radyně vede řada linií na silné energetické body, které toto údolí ohraničují a chrání, ať už na výše zmíněné hradiště, nebo na Sedleckou skálu, Lopatu, nebo třeba na Mariinu skálu, kam se teď podíváme.

Cestou jsme minuli velká mohylová pohřebiště v Hájku a v Hádkách, která dokazují, že území kolem Šťáhlav i Plzence bylo hustě osídleno už ve střední době bronzové a později i za Keltů v době železné. Pohřebiště zkoumal hlavně F. X. Franc v 80. letech 19. století. Kolem zřícenin hradu Lopata v údolí Kornatického potoka nás přivede žlutá značka k našemu dnešnímu cíli - Mariině skále s vyhlídkovým altánem. Altán je ještě poměrně neznámým turistickým cílem, protože jde o stavbu postavenou až v roce 2014. Jde ale o repliku původní stavby, kterou zde nechal v roce 1838 zbudovat majitel panství Kristian Valdštejn pro svou choť Marii. Původní stavba se pak zřítila ve vichřici v roce 1953. Z romantické vyhlídky je krásný výhled na široké lesy a pochopitelně i na dominantní Radyni. Buližníkový výchoz není příliš velký, přesto však ho jeho energie vynáší vysoko nad okolí. Jde o krásné, čisté a velmi silné zemské místo, které by mělo přinést mír, uspokojení a lásku do každé citlivé duše, která ho navštíví...

Nuž! Vzhůru za tím, co jsem vám neodhalil, ale co jste si určitě domysleli .

Jiří Škaloud