Sůl nad zlato (pokračování)

Sól - prameny v Polsku 

Solanková zřídla v okolí polské osady s působivým jménem Sól jsou známá už od hlubokého středověku. Místo leží v západní části Žiwieckého Beskidu. Od slovensko-polského hraničního přechodu v osadě Zwardoń je to opravdu kousek, od českých hranic od přechodu Mosty u Jablunkova pak nějakých dvacet kilometrů. Prameny najdeme přímo u silnice, zhruba uprostřed vsi na trase červené turistické značky. Nacházíme se v oblasti karpatského flyšového pásma, tedy geologicky komplikovaného území různých pískovců, vápenců a slepenců. Mohutné Alpinské vrásnění v průběhu věků doslova jako buldozer přeoralo vrstvy mořských usazenin do nepřehledné změti různě ukloněných horninových bloků a vrstev. V této změti najdeme dodnes velmi unikátní prameny a i nerostné zásoby, ať už jde o uhlí, ropu, zemní plyn, vzácné kovy a právě i sůl, usazenou z dávno vyschlých mořských lagun. Solankové prameny tedy patří do řady dalších unikátních pramenů v pásmu Předkapatských sníženin, jako jsou minerální termy (teplé kyselky) v povodí horního Váhu, nebo unikátní Korňanský ropný pramen, kde dodnes na povrch s vodou vyvěrá malé množství ropných látek. Dalším zdejším skvostem je celá řada sirovodíkových pramenů a dokonce i jeden vodní zdroj, kde společně s vodou uniká ze země metan.

Slaných pramenů je na území Polska celá řada, pevná sůl se z nich získávala vařením, tedy odpařením vody. V Inowroclawi u Toruně archeologové objevili pozůstatky takové těžby už z druhého století našeho letopočtu. Historie solankového zřídla v Sóli je přece jen o něco málo mladší. Ale už v patnáctém století se o nich zmiňuje ve své kronice Žiwieckého kraje Andrzej Komoniecki. Slané prameny se tady vyskytovaly přirozeně a vyvěraly samovolně na povrch. To je vždy dobrým znamením, že matka Země nám nabízí své dary dobrovolně a vyzývá nás k jejich využívání. A tady to člověk rád vyslyšel. Už v roce 1664 se tady vařila sůl v malém provozu. Provoz ale asi nebyl příliš efektivní a tak varna brzy zanikla. Vybavení bylo následně použito v dodnes funkčním pivovaru v Živci. Solanky pak byly řadu let využívány pouze místními obyvateli. Moderní využití se datuje až do let 1947 - 55, kdy zde byly provedeny vrty, a původní přirozený vývěr se změnil na umělý vrt. Slaná a teplá voda byla zastižena až v hloubce 1300 metrů, kde má teplotu 39°C. Vrty jsou tu tři. Severněji položené zřídlo u silnice je dnes nefunkční a čeká na rekonstrukci krásné dřevěné studny, které se nedávno propadla do vody a bez lidského zásahu velice brzo zanikne. Jižní zdroj je naopak perfektně opraven a solanku si můžeme napumpovat ruční pumpou. Ale k pití voda žíznivým poutníkům opravdu neposlouží. Jde o silně koncentrovanou solanku s vysokým obsahem jódu, brómu, lithia, bóru a stroncia. Celková mineralizace dosahuje neuvěřitelných 45 gramů minerálů v litru vody. Jde tak o jednu z nejsilněji mineralizovaných vod v Polsku, na Slovensku i u nás. Chutí jde o silně přesolenou vodu, kterou vyprskne i ten nejžíznivější poutník. Ale užitek vody se nachází jinde. Vodu si lze odnést domů v nádobách a používat ke koupelím, obkladům a především k inhalaci par při astmatu či dýchacích potížích. Nebo jí můžete zkusit použít i na proplach nosních dutin. A určitě se dá použít i jako zajímavý a občasný doplněk na vaření, ovšem musí se naředit, jinak jídlo bude nepoživatelně slané. Osobní kontakt s takovouto extrémní vodou je naprosto fascinující. Jak víme, kuchyňská sůl je především chlorid sodný, který je složen z iontů sodíku a chloru. Oba prvky jsou biogenní a naše tělo má poměrně velkou spotřebu obou. Sodíku potřebujeme až 5 gramů denně. Nedostatek soli vede ke křečím, dehydrataci a dalším fyziologickým poruchám. Ale dnes nám hrozí zejména přebytek, jenž zase vede k hypertenzi, žaludečním a ledvinovým chorobám. Chlor je v těle využit hlavně v podobě kyseliny chlorovodíkové, která je hlavní součástí žaludečních šťáv. Vzhledem k tomu, že život vznikl ve slaném moři, je sůl naprosto přirozenou součástí našeho životního prostředí a tělesné schránky. Země vložila tyto dva anorganické prvky do kolébky našeho života. Víme, že ionty sodíku jsou hlavním kationem sloužícím k elektrochemickým změnám na synapsích nervových buněk. Sodík je tedy naprosto zásadním prvkem pro přenos i tvorbu informací. Ať už informací našich smyslů o světě kolem nás, nebo informací abstraktních, tedy myšlení a inteligence. Elektrochemické reakce na nervových synapsích jsou základním binárním nástrojem biologického počítače našeho mozku. A pochopitelně tedy i základním způsobem, jak naše duše ovlivňuje mozek a jeho prostřednictvím i celé tělo. Tohle všechno při ochutnání vody ze solankového zřídla ve vesnici Sól vědět nemusíme, přesto jsou účinky, dojmy a působení takové vody velmi limitní a extrémně zajímavé.

Tężnia solankowa

Zdejší pramen ale není jediným místem, kde se se solankou můžeme potkat. Nedaleko od pramenů u silnice najdeme místo, pro nás s poněkud nepochopitelným a industriálním názvem „Tężnia solankowa". V Čechách se používá pojem tzv. „gradační věž". Tato zařízení se v historických dobách používala k zakoncentrování solanek geniálně jednoduchým způsobem. Slaná voda se vylévala na stěny navršené z nařezaných trnkových větví. Obrovská plocha větví a větviček sloužila jako odpařovací plocha. Dole se zase koncentrovaná solanka jímala a dál se pak vařila až do sucha. „Tężnia" tak sloužila k úspoře paliva nutného k odpaření vody. Ovšem dnes je účel těchto zařízení úplně jiný. Už nejde o průmyslovou těžbu soli z vrtu pod nepoetickým označením SW-2. V roce 2019 tady byly otevřeny jakési „vzdušné" lázně. Zdroj SW-2 je tedy chráněn jako léčivý minerální pramen. V otevřeném stavení, zdálky připomínajícím velkou stodolu, stéká solanka po vysoké stěně z navršených trnkových větví. Na větvičkách vidíme krystalky soli, která kromě jiného konzervuje i dřevo, takže nehnije a nemusí se příliš často vyměňovat. Odpařené páry v sobě obsahují vysokou koncentraci jódu, bromu, chlóru, oxidu uhličitého a v aerosolu kapiček i kationty sodíku, draslíku i síry. Na obou stranách odpařovací křovinaté stěny jsou řady laviček. Pacienti volí stranu podle toho, odkud fouká vítr, sedí a dýchají. Údajně platí, že hodinový pobyt s dýcháním koncentrovaného vzduchu je stejný, jako když strávíte několik dní u moře. Vzduch je opravdu intenzivně cítit jódem a je velmi vlhký, rozdíl proti okolí je markantní zejména pokud je suché letní horko. Zdejší tężnia patří k těm maličkým, v Polsku je takovýchto inhalačních solankových odpařovacích stěn a věží celá řada, vždy u zdroje přirozených solanek. Jednu najdeme i při případné návštěvě ve Wieliczce u Krakova a obrovský komplex v podobě hradu zhotoveného z křoví stojí i w Inowroclawi. V měřítku celé Evropy největší tężnia je v Ciechocinku u Toruně. Byla zbudována už v roce 1859 z iniciativy profesora Jakuba Graffa. Trnkové stěny jsou tam dlouhé neuvěřitelných 1700 metrů a jsou postaveny mezi sedmi tisíci dubovými kůly o výšce až 16 metrů. Poláci si zjevně uvědomovali a uvědomují jednoznačné léčivé účinky těchto skrytých a u nás neznámých přírodních pokladů, jakými jsou solanky. Používají se samozřejmě hlavně na dýchací potíže a nemoci plic, ale jsou účinné i na srdeční a kožní potíže, a v neposlední řadě je pobyt v takovýchto zařízeních vždy velice posilující a relaxační. Pro nás Čechy je pak návštěva i pobyt v takovémto zařízení i něčím úplně novým a neznámým. Tedy vzhůru! 

Jiří Škaloud