Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

Sůl nad zlato (pokračování)

Sól - prameny v Polsku 

Solanková zřídla v okolí polské osady s působivým jménem Sól jsou známá už od hlubokého středověku. Místo leží v západní části Žiwieckého Beskidu. Od slovensko-polského hraničního přechodu v osadě Zwardoń je to opravdu kousek, od českých hranic od přechodu Mosty u Jablunkova pak nějakých dvacet kilometrů. Prameny najdeme přímo u silnice, zhruba uprostřed vsi na trase červené turistické značky. Nacházíme se v oblasti karpatského flyšového pásma, tedy geologicky komplikovaného území různých pískovců, vápenců a slepenců. Mohutné Alpinské vrásnění v průběhu věků doslova jako buldozer přeoralo vrstvy mořských usazenin do nepřehledné změti různě ukloněných horninových bloků a vrstev. V této změti najdeme dodnes velmi unikátní prameny a i nerostné zásoby, ať už jde o uhlí, ropu, zemní plyn, vzácné kovy a právě i sůl, usazenou z dávno vyschlých mořských lagun. Solankové prameny tedy patří do řady dalších unikátních pramenů v pásmu Předkapatských sníženin, jako jsou minerální termy (teplé kyselky) v povodí horního Váhu, nebo unikátní Korňanský ropný pramen, kde dodnes na povrch s vodou vyvěrá malé množství ropných látek. Dalším zdejším skvostem je celá řada sirovodíkových pramenů a dokonce i jeden vodní zdroj, kde společně s vodou uniká ze země metan.

Slaných pramenů je na území Polska celá řada, pevná sůl se z nich získávala vařením, tedy odpařením vody. V Inowroclawi u Toruně archeologové objevili pozůstatky takové těžby už z druhého století našeho letopočtu. Historie solankového zřídla v Sóli je přece jen o něco málo mladší. Ale už v patnáctém století se o nich zmiňuje ve své kronice Žiwieckého kraje Andrzej Komoniecki. Slané prameny se tady vyskytovaly přirozeně a vyvěraly samovolně na povrch. To je vždy dobrým znamením, že matka Země nám nabízí své dary dobrovolně a vyzývá nás k jejich využívání. A tady to člověk rád vyslyšel. Už v roce 1664 se tady vařila sůl v malém provozu. Provoz ale asi nebyl příliš efektivní a tak varna brzy zanikla. Vybavení bylo následně použito v dodnes funkčním pivovaru v Živci. Solanky pak byly řadu let využívány pouze místními obyvateli. Moderní využití se datuje až do let 1947 - 55, kdy zde byly provedeny vrty, a původní přirozený vývěr se změnil na umělý vrt. Slaná a teplá voda byla zastižena až v hloubce 1300 metrů, kde má teplotu 39°C. Vrty jsou tu tři. Severněji položené zřídlo u silnice je dnes nefunkční a čeká na rekonstrukci krásné dřevěné studny, které se nedávno propadla do vody a bez lidského zásahu velice brzo zanikne. Jižní zdroj je naopak perfektně opraven a solanku si můžeme napumpovat ruční pumpou. Ale k pití voda žíznivým poutníkům opravdu neposlouží. Jde o silně koncentrovanou solanku s vysokým obsahem jódu, brómu, lithia, bóru a stroncia. Celková mineralizace dosahuje neuvěřitelných 45 gramů minerálů v litru vody. Jde tak o jednu z nejsilněji mineralizovaných vod v Polsku, na Slovensku i u nás. Chutí jde o silně přesolenou vodu, kterou vyprskne i ten nejžíznivější poutník. Ale užitek vody se nachází jinde. Vodu si lze odnést domů v nádobách a používat ke koupelím, obkladům a především k inhalaci par při astmatu či dýchacích potížích. Nebo jí můžete zkusit použít i na proplach nosních dutin. A určitě se dá použít i jako zajímavý a občasný doplněk na vaření, ovšem musí se naředit, jinak jídlo bude nepoživatelně slané. Osobní kontakt s takovouto extrémní vodou je naprosto fascinující. Jak víme, kuchyňská sůl je především chlorid sodný, který je složen z iontů sodíku a chloru. Oba prvky jsou biogenní a naše tělo má poměrně velkou spotřebu obou. Sodíku potřebujeme až 5 gramů denně. Nedostatek soli vede ke křečím, dehydrataci a dalším fyziologickým poruchám. Ale dnes nám hrozí zejména přebytek, jenž zase vede k hypertenzi, žaludečním a ledvinovým chorobám. Chlor je v těle využit hlavně v podobě kyseliny chlorovodíkové, která je hlavní součástí žaludečních šťáv. Vzhledem k tomu, že život vznikl ve slaném moři, je sůl naprosto přirozenou součástí našeho životního prostředí a tělesné schránky. Země vložila tyto dva anorganické prvky do kolébky našeho života. Víme, že ionty sodíku jsou hlavním kationem sloužícím k elektrochemickým změnám na synapsích nervových buněk. Sodík je tedy naprosto zásadním prvkem pro přenos i tvorbu informací. Ať už informací našich smyslů o světě kolem nás, nebo informací abstraktních, tedy myšlení a inteligence. Elektrochemické reakce na nervových synapsích jsou základním binárním nástrojem biologického počítače našeho mozku. A pochopitelně tedy i základním způsobem, jak naše duše ovlivňuje mozek a jeho prostřednictvím i celé tělo. Tohle všechno při ochutnání vody ze solankového zřídla ve vesnici Sól vědět nemusíme, přesto jsou účinky, dojmy a působení takové vody velmi limitní a extrémně zajímavé.

Tężnia solankowa

Zdejší pramen ale není jediným místem, kde se se solankou můžeme potkat. Nedaleko od pramenů u silnice najdeme místo, pro nás s poněkud nepochopitelným a industriálním názvem „Tężnia solankowa". V Čechách se používá pojem tzv. „gradační věž". Tato zařízení se v historických dobách používala k zakoncentrování solanek geniálně jednoduchým způsobem. Slaná voda se vylévala na stěny navršené z nařezaných trnkových větví. Obrovská plocha větví a větviček sloužila jako odpařovací plocha. Dole se zase koncentrovaná solanka jímala a dál se pak vařila až do sucha. „Tężnia" tak sloužila k úspoře paliva nutného k odpaření vody. Ovšem dnes je účel těchto zařízení úplně jiný. Už nejde o průmyslovou těžbu soli z vrtu pod nepoetickým označením SW-2. V roce 2019 tady byly otevřeny jakési „vzdušné" lázně. Zdroj SW-2 je tedy chráněn jako léčivý minerální pramen. V otevřeném stavení, zdálky připomínajícím velkou stodolu, stéká solanka po vysoké stěně z navršených trnkových větví. Na větvičkách vidíme krystalky soli, která kromě jiného konzervuje i dřevo, takže nehnije a nemusí se příliš často vyměňovat. Odpařené páry v sobě obsahují vysokou koncentraci jódu, bromu, chlóru, oxidu uhličitého a v aerosolu kapiček i kationty sodíku, draslíku i síry. Na obou stranách odpařovací křovinaté stěny jsou řady laviček. Pacienti volí stranu podle toho, odkud fouká vítr, sedí a dýchají. Údajně platí, že hodinový pobyt s dýcháním koncentrovaného vzduchu je stejný, jako když strávíte několik dní u moře. Vzduch je opravdu intenzivně cítit jódem a je velmi vlhký, rozdíl proti okolí je markantní zejména pokud je suché letní horko. Zdejší tężnia patří k těm maličkým, v Polsku je takovýchto inhalačních solankových odpařovacích stěn a věží celá řada, vždy u zdroje přirozených solanek. Jednu najdeme i při případné návštěvě ve Wieliczce u Krakova a obrovský komplex v podobě hradu zhotoveného z křoví stojí i w Inowroclawi. V měřítku celé Evropy největší tężnia je v Ciechocinku u Toruně. Byla zbudována už v roce 1859 z iniciativy profesora Jakuba Graffa. Trnkové stěny jsou tam dlouhé neuvěřitelných 1700 metrů a jsou postaveny mezi sedmi tisíci dubovými kůly o výšce až 16 metrů. Poláci si zjevně uvědomovali a uvědomují jednoznačné léčivé účinky těchto skrytých a u nás neznámých přírodních pokladů, jakými jsou solanky. Používají se samozřejmě hlavně na dýchací potíže a nemoci plic, ale jsou účinné i na srdeční a kožní potíže, a v neposlední řadě je pobyt v takovýchto zařízeních vždy velice posilující a relaxační. Pro nás Čechy je pak návštěva i pobyt v takovémto zařízení i něčím úplně novým a neznámým. Tedy vzhůru! 

Jiří Škaloud

Nový vývěr v Soli
Hezky upraveno
Cedule u pramene
Starý zdroj
Tak jaká bude?
Týý brďo!
No no no!
To je slanica!
Kde se tu vzala
Stodola?
Nikoliv
Tężnia solankowa
Síla, krása, zdraví
Tężnia solankowa Inowroclaw
Nádhera ve své velikosti
designed by Panavis & Panadela | contents ©2024 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart