Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

Stoupat vzhůru

Proč vlastně máme stoupání vzhůru tak spojené s růstem, zvyšováním, učením, kariérou i úspěchem? Proč se k úspěchu třeba neklesá? Proč stoupáme k duchovním či uměleckým „výšinám" a proč vzhlížíme k našim cílům a nedostižným metám vždy vzhůru?   

Coby malé děti doslova vzhlížíme k rodičům i učitelům, učíme se od nich, vidíme je jako moudřejší a mnohem mocnější, než jsme sami. Stárneme i rosteme zároveň. Rosteme, učíme se, získáváme sílu, vědomosti, možnosti i moc. Růst dítěte k dospělosti je tedy tím předobrazem spojení růstu k úspěchu, ať už později za úspěch považujeme moudrost, víru, peníze nebo moc. Vzhlížení vzhůru a důvěru k velkým bytostem máme hluboce zakořeněnou doslova od pohledu malého dítěte nahoru ke svým všemocným a neomylným rodičům. Velký - rovná se mocný. Dokonce i mezi dospělými mají vysocí lidé instinktivně vyšší autoritu, než ti méně obdaření. Stejný obraz vidíme i v přírodě všude kolem. Malé a slabé se postupně zvětšuje, roste a sílí k obrazu svých předků. Zvyšuje svou schopnost přežít, zvyšuje své šance v soupeření jednotlivců i druhů. Růst vzhůru umožňuje rostlinám větší prostor na slunci a tedy víc energie, následně pak i víc možností i schopnostní k reprodukci. Triviální přírodní vlastnosti i náš vývoj ve hmotném těle nás vedou k abstraktnímu propojení cíle vývoje s výšinami. To co je moudré či mocné je „nahoře". Král či Bůh vždy vládne z trůnu ze shora. Vyvíjíme se, upínáme své prosby i tužby vzhůru obrazně i doslova.

I proto víra a náboženství umístilo božství „nahoru" do nebe, a opak „dolů". Náboženské doktríny, ale i církevní stavby, jsou obrazem tohoto umístění, věže chrámů míří k nebi, stavby jsou pokud možno dominantou kraje, větší kostely a vyšší věže jsou lepší a silnější než ty malé. Stejný princip nalézáme i u starších posvátných míst kultů nebe, které bývaly na vršcích s dalekým rozhledem. A čím větší menhir, tím líp, o velikosti pyramid ani nemluvě. S motlitbou se obracíme vzhůru k nebi zcela automaticky. Ovšem, rozum, který ví, že Země je kulatá, má se spojením „nebe je nahoře" trochu problém. Australan jistě posílá svá přání opačným směrem. Je tedy „nebe" umístěno spíš odstředivým směrem od Země? Je snad nebe kulovou plochou a souvisí tedy s tvarem planety? Nebo „nebe" prostupuje celou hmotou planety i vesmíru a je tedy všudypřítomné a pak je směr k obloze zcela zbytečný?

Přesto však cítíme, že tenhle prostý směr vzhůru „k nebi" nás podněcuje, provokuje i obohacuje. Stoupáme do kopce vzhůru, a spolu s nadmořskou výškou se mění i naše vlastnosti a nálada. Kdo někdy vystoupal na nějakou magickou horu a nechal do sebe proniknout ten pocit velebnosti, vítězství, nadhledu, spravedlnosti i moudrosti, se mnou jistě bude souhlasit. Spíš než na nadmořskou výšku a instinktivní chápání světa ovšem reagujeme na něco jiného, co se nebojím spojit s energií místa. Ať už je to energie spojená se Zemí nebo vesmírem či informačním polem, vždy se jedná o energii na hranici přechodu dvou světů, která dává možnost propojení se s oběma. Na jedné straně (dole) je hmotný svět, spojený s fyzickými útrapami ale i s tělesnými požitky, na straně druhé (kdesi nahoře) ten idealizovaný a neznámý, ač tušený svět duše a nehmotných požitků. Evoluce i naše instinkty nás vedou do míst, které jsou pro propojení fyzična s duchovnem vhodnější a silnější než jiná. Svatyně nebeských kultů jsou reálná místa na hmotné kůži matky Země, která jsou nejlepší pro propojení s nehmotným světem ducha, ať už sídlí kdekoliv. Nemusí nutně být pouze na výšinách, ale velmi často tomu tak je. Mohou být využita k meditacím a motlitbám libovolné víry, ale i k inspiraci vědců i umělců, k poznání sama sebe, k odpovědím na složité otázky i k nalezení impulsů naděje, lásky, víry, vděčnosti a hlavně moudrosti.  

Všechny tři místa, která dnes navštívíme, jsou si velmi podobná. Jsou spojena s katolickou vírou i s obdobím přísné rekatolizace naší země po Třicetileté válce. A všechny projevují podobné krajinné energie. A zejména - u všech se stoupá vzhůru po schodištích, která tvoří podstatnou část díla. Schodiště tady představují namáhavou a postupnou cestu k víře a Bohu. Ale ve filozofickém přesahu můžeme stoupat k jakémukoliv povýšení vědomí a moudrosti, a pochopitelně i k proměňujícím se energiím krajiny. 

Ostré

Pozapomenuté poutní místo na katastru města Úštěk je dnes díky úsilí spolku pro obnovu drobných památek opět viditelné zdaleka. Po vysekání podrostu a pokácení lesa se znovu objevila jeho dominantní a zásadní pozice v krajině kolem. Na vrcholku nevysokého, ale přesto vyčnívajícího kopce stojí trojice kaplí, z nichž ty dvě krajní mají podobu věží vyčnívajících k nebi. I proto se místu i kopci říkalo Kostelíky nebo Kapličky. Návštěva tohoto kdysi velmi výstavného objektu je mimořádně působivým zážitkem. K vrcholu a kaplím vede hodně poškozené schodiště se dvěma terasami, které bývalo zdobené řadou kvalitních soch, z kterých bohužel zbyly jen zbytky. Při pohledu zdálky jsou schody právě tím, co zaujme na první pohled. A je to zaujetí oprávněné, schodiště tvoří podstatnou část poutního místa a významně ho rozšiřuje právě o aspekt stoupání a povýšení k duchovnímu růstu. Schodiště stoupá k vrcholu přesně od západu, a pokud tedy navštívíte místo při západu slunce, bude určitě zážitek umocněn. Vznik zdejšího poutního místa sahají do počátku osmnáctého století, kdy panství patřilo jezuitům z Liběšic. Jezuitský řád je neblaze proslulý velmi aktivní protireformační činností, která začala už před Třicetiletou válkou a tedy i výstavba tohoto barokního areálu jistě byla v souladu s popularizací, upevňováním a obnovou důvěry v římskokatolickou církev. Schodiště ke kaplím zdolávali zapálení poutníci po kolenou.

Chlumek

Blízko od hradu Košumberk v dnešní Luži najdeme další poutní kostel s velkým schodištěm. Kostel Panny Marie Pomocné býval svého času jedním z nejslavnějších poutních míst u nás. Jeho oltář zdobí zázračný obraz tzv. Pasovské madony. Chrám dala postavit na místě staršího kostela majitelka zdejšího panství Marie Maxmiliána, říšská hraběnka ze Žďáru. Stavba započala těsně před její smrtí v roce 1690. Ale energie kopce naznačují, že kostel stojí na dávném kultovním místě. Honosný barokní kostel je dílem Alliprandiho, a každému kdo sem přijede, je jasné, že ústředním základem zdejší stavby je právě snaha se dostat co nejvýš. Kostel je na tak malý kopec až příliš veliký, výška je ještě zvýrazněna masivní zděnou terasou, dílo se doslova vzpíná k nebesům. Vertikalita díla je podtržena i dvojicí masivních schodišť z obou stran kostela. Schodiště jsou tzv. „růžencová". Zadní schodiště vedlo od rezidence jezuitů, kteří zde na pozvání hraběnky sídlili.  Při pohledu na věřící, namáhavě stoupající po schodech, vyniká i další rozměr stoupání vzhůru. Námaha a úsilí, které musíme vynaložit ke každému stupni, je překážkou na cestě. Obtíží, kterou musíme překonat. Symbolicky se tak spojuje cesta poznání s námahou a obtížemi. Pro někoho může být námaha malá, ale pro někoho nepřekonatelná. Ne nadarmo je v sousedství Hamzova léčebna pro dlouhodobě nemocné pacienty. Pro mnohé lidi jsou schody nepřekonatelnou překážkou. Naštěstí tady v Luži na hendikepované osoby myslí, a v jedné z bašt je vybudovaný výtah pro bezbariérový vstup do kostela. Výhoda? Jak pro koho! Člověku tady velmi rychle dojde, že překážky na našich cestách jsou velmi rozdílné a individuální...   

Homol

Také poutní místo na Homoli u Borovnice, vybudované hraběnkou Terezií Eleonorou z Ugarte v letech 1690-1696, je typickou ukázkou barokní koncepce produchovnění krajiny. Zdejší hraběnka byla sestrou výše zmíněné paní z Košumberku, a stejně jako ona byla přísně katolického vyznání. Ostatně, obě byly vnučky Bořity z Martinic, neblahého účastníka Pražské defenestrace. Jejich katolická víra byla jistě velmi silná a obě bezpochyby považovaly římskokatolickou církev za tu nejsprávnější. Proč si ale mocná a bohatá hraběnka zvolila malý kopec u Borovnice ke stavbě poutního místa, které si nakonec vybrala i jako místo svého posledního spočinutí, je dnes nejasné. Ale vybrala dobře. Už zdálky nás zaujme hlavně dlouhé schodiště, které je unikátní v rámci celé Evropy. Sto padesát tři schodů a šestnáct odpočívadel bylo původně zdobeno řadou soch, z kterých zbylo jen několik. Zadýcháni výstupem pak při pohledu seshora od brány kostela oceníme monumentálnost schodiště, které činí jinak poměrně prostý hřbitovní kostel naprosto jedinečným. Schodiště prvoplánově tvoří ústřední motiv celého díla. Kostel už vlastně jen šperkuje a podtrhuje význam slov „stoupat vzhůru". Ale stoupání po nakloněných terasách mezi jednotlivými částmi schodiště je zvláštním způsobem až překvapivě namáhavé. Obvykle takové terasy slouží k odpočinku poutníků, ale tady místo odpočinku stoupáme stále do prudkého kopce, takže poutník má pocit, že ho brzdí jakási neznámá síla.

Mariánská poutní místa i svátky byly v době rekatolizace sladkou odměnou a lákadlem k té „pravé" víře. Na rozdíl od asketického protestantismu se katolické baroko otevřelo fascinující zdobnosti barev i tvarů. Nešetřilo se prostředky na fascinaci krásou a velkolepostí. Velká řada skvostných barokních děl těch nejvýznamnějších architektů i stavitelů vznikala se stejným účelem. Zcela v duchu jezuitského hesla, že účel světí prostředky... Vznikala krása a nedocenitelné architektonické skvosty a současně byl kult Panny Marie využit k církevní politice. Bylo to dobře či špatně? Znovu velká otázka k zamyšlení. Coby turisté, ateisté či jinověrci hodnotíme křesťanské stavby hlavně z hlediska jejich architektonické, estetické a historické hodnoty, ale přesto u církevních památek vždy dříve či později narazíme na jejich funkci a účel. Kříže, oltáře, obrazy i sochy světců, jejich příběhy i celý obsah křesťanské víry jsou neoddělitelně spjaty s evropskou historií i tradicí, ať už se to někomu líbí či nikoliv. Minimálně v posledním tisíciletí byly všechny dobré i zlé činy a rozhodnutí našich předků konány s větším či menším ohledem na pravidla a obsah křesťanské víry. Křesťanství ve všech svých větvích a podobách zásadně ovlivňovalo myšlení i běžný život našich praotců i pramatek, vedlo je ke světlu, ale i je deformovalo ke strachu. Padesát generací našich předků žilo v křesťanském světě. Křesťanství definovalo základní morální kodex, ale současně vedlo k maskulinismu, diktaturám „vyvolených", k elitářství a k absolutismu. Vnímáme-li objektivně naši evropskou společnost v kontextu celých dějin, nemůžeme křesťanství vnímat jako „pouze dobré" nebo ho zavrhnout jako „pouze špatné", stejně jako nemůžeme rozhodnout, zda byla dobrá či špatná naše historie. Současný stav je výsledkem milionů předchozích skutků dobrých i špatných, které ovšem přímo vedli k naší existenci.

Činy našich předků nemůžeme změnit, ale nemusíme je ani soudit. Stalo se, a nedá se to změnit. Musíme to přijmout, nikoliv odmítat. A rozhodně bychom se z toho měli poučit a využít vlastní paměti, znalostí i představivosti k tomu, abychom neopakovali stejné chyby, abychom neskákali na stejný lep dvakrát, ale současně abychom nevylévali s vaničkou i dítě.  

Zkrátka a jednoduše - přijímejme z naší historie i víry to dobré a pravdivé, a nechejme spát to zlé. V každé víře i náboženství nalezneme nepochybně obojí. Stoupejme vzhůru, a to nejen po schodech.

Jiří Škaloud

Regena 10 - 2021
Ostré u Úštěku
Pohled na Úštěk
Kostelíky
Chlumek v Luži Košumberk
Schody...
Stoupat...
Velký kostel na malém vrchu
Interier
Passovská madona
Homol u Borovnice
Dominující schodiště
A ještě víc zeshora
Po kolenou!
Už jsme skoro nahoře!
Nebo ne?
Největší evropské kostelní schodiště
designed by Panavis & Panadela | contents ©2024 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart