Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

Moudrá Babka

Planeta nám na své kůži nabízí místa příjemná i neobyvatelná, chmurná i krásná, z našeho pohledu pozitivní i negativní. Tedy taková, která nám pomáhají, nebo která nám škodí. Jenomže tohle hodnocení je ošemetné. Každý člověk je jiný a jiné jsou i jeho potřeby a hodnocení. Co mi prospívá a co ne? A aby to bylo ještě komplikovanější, energie míst v krajině se proměňuje a náš dojem z místa bývá ovlivněn faktory, jako je roční doba, počasí, stav stromů i bylin v lokalitě. A v neposlední řadě je výsledek působení dán naším momentálním tělesným i duševním stavem, s jakým do místa přicházíme. Takže je to složité... 

Začněme zeširoka. Geomantie podle původního významu řeckého slova byla technikou věštění ze země. Geo - Země a Manteia - věštba. Dávní geomanté rozhazovali kosti či větvičky a kameny a z poloh těchto magických částí věštili budoucnost. Nebo využívali zemské projevy coby cestu ke vhledům. Asi všem je známa Delftská věštírna, kde věštkyně dýchaly omamné sopečné plyny a v transu pak vyslovovaly proroctví. Ke geomantii se dá zařadit i zcela pragmatické předpovídání počasí podle příznaků v přírodě kolem. Z červánků, směrů větrů, chování zvířat i stavu vegetace může hodně předpovědět ten, kdo důvěrně zná svou krajinu i lidi. Patří sem nepochybně i lidové pranostiky související s kalendářem.

Dnešní pohled na (zejména evropskou) geomantii je jiný. Význam slova se posunul k podstatě toho, co je hlavní příčinou geomantie. Geomant je v tomto pojetí člověk, který vnímá a do svého pohledu na svět zahrnuje i to, čím na něj krajina a její významné prvky působí. Spojuje svoje subjektivní vnímání a pocity s realitou. Částečně se snaží i nalézat logické propojení mezi geografickými a geologickými fenomény s pocity či energiemi, které vyvolávají. A současně si uvědomuje, že kombinace a vlivy jsou velmi složité, podobně jako jsou provázané biologické řetězce vzájemných vztahů mezi živými tvory. V geomantii se stírá rozdíl mezi živým a neživým, lépe řečeno, projevy života se objevují i v anorganickém světě skal, kopců, hor i řek. Krajina kolem nás se tak stává oživlou scénou, plnou znamení a energetických i posvátných bodů. Její prvky a tvářnost už nejsou pouhým dílem náhody, ale výsledkem dlouhodobé rovnováhy. Rovnováhy na základě potlačování i spolupráce mezi zájmy a vlivy všech utvářejících činitelů - především tedy Slunce, Měsíce, Země i ostatních planet, živlů a jejich nástrojů, všech životních biologických forem i geologických a chemických procesů v úrovni anorganické i organické říše. My lidé jsme plnou a neoddělitelnou součástí přírody a matky Země a do této rovnováhy tedy také fatálně zasahujeme. Nelze tedy „léčit Zemi" aniž bychom neléčili v prvé řadě sami sebe. A pochopitelně, do energetické rovnováhy významně zasahuje trvalá a všudypřítomná existence vědomí, ať už mu říkáme, jak chceme. Animismus je tedy základní vírou každého geomanta - víra, či spíš vědomí toho, že ducha či duši má nejen člověk, ale všechno živé a i řada tzv. neživých entit. Že vědomí může existovat i v nehmotné podobě „duchů". A s důležitou podmínkou - pole přítomného vědomí a bytostí se plně kryje s naším hmotným světem, neleží někde mimo náš svět, ať už „nahoře" či „dole". 

Pozorný poutník - geomant, který se při putování krajinou věnuje tomu, co se kolem něj zvolna odehrává, si může klást různé otázky. Hledá souvislosti vlastních pocitů s krajinou kolem. Někdy je to prosté - například temná a vlhká zákoutí mohou probouzet úzkost, slunečná paseka naopak třeba radost, vyhlídky do kraje nás povznášejí, velké hory či obrovské stromy vzbuzují pocit velebnosti a jistou majestátnost a podobně. To jsou přirozené projevy a instinktivní pocity, které máme v sobě už od dob, kdy jsme intuitivně volili vhodné polohy pro tábořiště, napajedlo, vyhledávali loviště a vhodná místa pro svatyně.

Ale protože každý člověk je jiný a má i jiné potřeby a touhy, působí na nás místa různým způsobem. Silná a působivá se nám jeví zejména ta místa, která nějakým způsobem doplňují naší okamžitou či naopak dlouhodobou potřebu. A nezáleží, zda si jí uvědomujeme či nikoliv. Tímto způsobem se do hodnocení míst vnáší subjektivní pohled a morální i etické hodnocení toho, co je prospěšné a co ne. Osobním úkolem každého geomanta by tedy měla být snaha o maximální možné oproštění se od subjektivních pohledů a hledání a popularizace takových míst, která jsou v nějakém směru prospěšná co největšímu počtu lidí. A současně i nabádání k činnosti, jakou v daném místě provádět. To proto, že zneužití řady energetických míst bývá stejně snadné, jako otrávit studánku jedem. Časem se sice sama vyčistí, ale v mezidobí může někoho otrávit. K velmi silným působícím faktorům, které ovlivňují náš názor na dané místo, je počasí a roční doba. Noc či den, mlha, déšť nebo jasné nebe, zima, sníh, nebo sluneční výheň. Přestože geologická podstata a základní energie Země i historie místa zůstávají stejné, ostatní vlivy se proměňují. Někdy proměnlivé vlivy posílí základní energetickou podstatu místa, jindy jí naruší. Abychom si udělali co nejkomplexnější obrázek místa, je dobré ho navštěvovat opakovaně, v různých ročních dobách i stavech počasí.  Ale dost teorií, pojďme si to ukázat na praktickém příkladě. 

Babka

Kopec Babka je součástí Hřebenů poblíž Řevnic. Jedná se o výrazné křemencové skalisko, které je ještě zvýrazněno a zdramatizováno bývalým lomem, který část vrcholu odtěžil. Jedná se o prastaré sakrální místo, na nedalekém vrchu Píšťák nalezneme pozůstatky hradiště z doby bronzové. Místo určitě nezůstalo nepovšimnuté ani později za Keltů, kolem vedla prastará stezka přes Hřebeny mezi hradištěm na Plešivci a hlavním keltským „oppidem" na Závisti. Na Babku dnes vede modrá turistická značka z Řevnic. Míří sem turisté i mineralogové, pro které je Babka jedním z nalezišť železitého křemene. Snazší cesta sem vede od oblíbeného parkoviště na hlavním hřebeni poblíž červené značky nad Mníškem pod Brdy a Skalkou. Když v teplém a jasném dni vystoupáme na vrchol skály, nabídne se nám omezený rozhled na okolní lesy i do keltského kraje Českého krasu. Na vrcholu můžeme obdivovat bizardní skaliska bílých křemenců, erozí rozrytých do všemožných podob. Barva i eroze nám napovídá, že výstupy skal na vrcholu jsou zcela jistě přirozené a původní, lom až do vrcholových partií nezasáhl. Ohlazený, klidný a zvětralý křemenec tady kontrastuje s tím, co vidíme na jihozápadní straně kopce, kde lidé část kopce odtěžili v lomu. Kameny v lomu jsou ostrohranné, rozbité, narušené, jakoby pichlavé a nevěrohodné, hrozí zřícením a nestabilitou. Ale pokud nestojíme přímo u lomové stěny nebo v suťovém poli, je celkově místo velmi romantické. Vytěžený prostor je dnes zarostlý trávou, už dávno se zde netěží, lom zarůstá nálety bříz i borovic, u trampského ohniště vidíme i krásný starý dub, který zde musel určitě růst i v době aktivní činnosti v lomu. Jeho zachování budiž pochvalou citlivosti dávných kameníků. Působí velmi přívětivě. Jako každý starý lom, je i Babka romantickým místem a směsí nebezpečí s divokou krásou, kde ekologové hledají a nacházejí mimořádná rostlinná společenství a trempové dávná dobrodružství. Pod hlavní stěnou v lomu vidíme i výklenek a převis. Když přijdete blíž a zdvihnete oči vzhůru, asi vás zaujmou zvláštní kamenné boule a vlny ve skalním stropě nad vámi. Lidé odtěžili spodní vrstvy zjevně jiného vzhledu i vlastností a nad sebou zanechali zřejmě nepoddajnou a pevnou vrstvu. Oku se tak nabízí velmi zvláštní pohled. Díváme se zřejmě na negativní otisk čehosi, čemu se říká „čeřiny". To je zvlnění, vznikající na dně moří i řek při pohybu písků a štěrků. Vlny a proud v dávných mořích zvlnily dno, které následně vyplnily křemenné usazeniny. Fascinující a neuvěřitelná je ovšem velikost těchto vln, která snad svědčí o síle dávných proudů a bouří. Na zvlněné dno moře se následně usadily původně měkká bahna a sedimenty, které se po mnoha tisíciletích i milionech let proměnily ve velice pevnou horninu křemenců, jak jí můžeme vidět dnes. Když tedy stojíme pod klenbou skály, tak se díváme na dno dávného moře, ale díváme se na něj „zespodu", z pohledu matky Země. Virtuálně jsme vlastně pod zemí, odtěžená skála je jakoby kolem nás. V podstatě každý lom je takový, umělým způsobem se dostáváme do míst pod zem, kde (z pohledu geologie ještě nedávno) byla pevná skála. Nabízí se nám tak unikátní a trochu zvláštní pohled z nitra skály k povrchu. A skalní strop nad hlavou tomuto pocitu velmi napomáhá. Je to podobný pocit, jako v jeskyni, jen s tím zvýrazněním, že lomy jsou ve srovnání s jeskyněmi velmi mladé a pocit pobytu v zemi je intenzivnější.

Pokud navštívíme místo v zimě, nabídne stejný, ale mnohem výraznější pocit pobytu v zemi, kdesi uprostřed horniny, a tedy v její ochraně. Část převisu je využita jako trempské nocležiště. Je zde velké ohniště i spací prostor. Pod skálou je sucho a dole v úžlabí skály, kde není sníh, vidíme i přežívající zeleň ostružin a dalších rostlin. Skála v zimě chrání kout před sněhem a větrem. A vzhledem k jihovýchodní poloze výklenku, zimní slunce plní prostor pod převisem teplem. Země nám tak nabízí to, co člověk oceňoval už v počátku věků - místo pro nocování, ochranu před nepřízní počasí i před šelmami. Nevadí, že místo vzniklo uměle! Energie jsou totožné a v zimním čase velmi posílené. Opět je třeba si připomenout, jak nás civilizace a způsob žití vzdálila od poznání takto pozitivních míst. Představa skalního převisu coby místa pro překonání zimy nám dnes nepřipadá jako bůhvíjaký dar. Ale pro naše předky to byl dar královský, který mohl tvořit ostrou hranici mezi životem a smrtí. „Luxus" takového bydlení byl předmětem bitek a závisti. Přirozené převisy a jeskynní portály byly obydlené v každé době. Lidé chápali tyto místa jako otevřené náruče (či jiné otvory) Velké Matky. Cítili se v nich skutečně jako děti matky Země, vnímali a chápali směr, odkud přišli na svět a kam zase odejdou. Velmi dobře si uvědomovali ochranu a dar takového místa, ale současně i nebezpečí, přicházející ze tmy. Vnímali hranici, kterou každý jeskynní portál představuje. Jejich geomantické chápání světa bylo autentické a stoprocentní. Jeskyně za portálem byly vždy nebezpečnými a neprobádanými hlubinami matky Země a téměř vždy tedy i svatyněmi zemských a chtonických kultů. A tady je i zpráva, kterou nám taková místa nabízí i dnes. Velmi v nás mohou posílit a narovnat přístup k matce Zemi a jejím darům, ať už to je kámen, rudy, ropa, nebo atomová energie, elektřina či vodík. Vše, co máme, užíváme a lehkomyslně spotřebováváme, patří k naší Zemi. Ač jsme si to ještě donedávna nemysleli, dary jsou to omezené a dočasné. Stát se alespoň na chvíli skálou a vnímat její pocity v nás může velmi prohloubit pocit sounáležitosti, jednoty s hmotou, z které jsme vzešli. Pochopit, že rozdíl mezi živým tvorem a pevnou skálou není zas tak velký, jak by se zdálo. Prožít takový pocit znamená, že do duše získáte kousek duše skály. A že nám to může výrazně pomoci, to je víc než jisté. Pokud tedy budete směřovat na Babku za zemskými energiemi, rozhodně doporučuji zimu... 

Jiří Škaloud       

Babka podzimní
Dub svědkem citlivosti
Umělý převis
Vrchol je přírodní
Vrchol
I s výhledem
Babka v zimě
Působí nevlídně
O to víc láká převis
Pod převisem je sucho
Nevadí, že je umělý
Čeřiny
I buližník umí být měkký
Zimní energie je jasná
designed by Panavis & Panadela | contents ©2024 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart