Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

Novodobé „megality" v Čechách,  1.část


Menhiry nenechávají lidi v klidu už po tisíciletí. Co je v tom působení? Proč nás kameny stále oslovují a přitahují naši pozornost? Co nás vede i dnes k tomu, abychom pátrali a třeba znovu vztyčovali kameny, ukryté po staletí v zemi? Tyto otázky se netýkají zaprášené historie a „pouhého" archeologického poznání. Jde o žhavou současnost a přetrvávající funkci působení kamenů na člověka i krajinu, v které žijeme.

Objevování kamenů je vzrušující aktivita. Ovšem jen pro ty, kteří tomu propadnou. Trochu se to podobá sběratelství. Najít podle nepřesných popisů kdesi v lesích nějaký ten konkrétní kámen, přináší zadostiučinění jen těm, kteří propadnou jejich kouzlu, případně cítí energii takových kamenů a zajímá je jejich tajemství. K čemu jsou? Co dělají? Jak se to pozná?  Vztyčené kamenné sloupy nebo deskové stély, či zvláštní skaliska s antropomorfními prvky, viklající se skály, kameny s miskami, kameny s příběhem či legendou. Dolmeny, kromlechy, megalitické hrobky. Příroda i lidé vytvořili množství takových cílů. I v naší zemi jich jsou stovky a spíš tisíce. Většina je přírodního původu a bez lidského zásahu, ale to vůbec nevadí. Je snad příroda a Země horším tvůrcem než člověk? Má snad menší fantazii a vůli tvořit?  Archeologie a historické vědy se k českým kamenným památkám staví dost opatrně, důkazy o pravěké manipulaci s kameny jsou u nás v Česku velmi řídké a vzácné. Odborníci při potvrzování původnosti takových kamenů spíš jen neochotně ustupují tlaku veřejnosti, krčí rameny a nanejvýš uznávají, že pokud v západní Evropě existují takových kamenů i dnes desetitisíce, je dost možné, že nějaké by mohly být i u nás. Ale jak je poznat?    

Megalit není menhir
Nejprve si pojďme ujasnit pojmy. Co vlastně takový menhir je? Novodobé lidské poznání o vztyčených kamenech pochází pochopitelně hlavně ze zemí podél Atlantiku. Místa jako bretaňský Carnac, či britský Stonehenge zná alespoň z obrázků asi každý, ale oblast výskytu menhirů i kamenných kruhů, hrobek a dalších tzv. „megalitů" je daleko větší. Od Skandinávie přes Německo, Nizozemí, Belgii, Velkou Británii, Francii až po Španělsko a Portugalsko. A další tisíce menhirů najdeme i na africkém pobřeží Středozemního moře a jeho ostrovech. Překvapivě málo jich je v Egyptě a Itálii, ale další jsou v Malé Asii. Další místa výskytu se táhnou až do Indie, kde je tradice vztyčování kamenů dodnes živá coby součást pohřebních rituálů. Menhiry najdeme v Číně, Mongolsku, Rusku i Japonsku, zkrátka téměř všude po světě. Přestože se předpokládá, že se jich zachoval jen nepatrný zlomek původního množství, přesto i dnes jsou jich desetitisíce. Kolik jich tedy muselo být v dobách jejich maximálního výskytu? Jak mocná a celosvětová musela být víra v jejich působení? A spíš než víra - jak pevné přesvědčení a znalost jejich funkcí a účelu! Megalitické stavby doby kamenné nutně vyžadovaly dobrou organizaci práce poměrně velkých skupin pracovníků, logistiku i technické prostředky, jejichž úroveň nás dodnes fascinuje. Moc nechápeme, jak to tehdejší „lovci, sběrači a první zemědělci" dokázali. Zjevně se nám otevírá rozpor mezi našimi představami o úrovni kultur doby kamenné a skutečností.  
Evropské kultury, které kameny vztyčovaly, tedy obývaly hlavně západní Evropu podél atlantického pobřeží. A současně i orientace některých kamenných staveb a struktur naznačují, že směr k západu (do Atlantiku) byl pro tehdejší lidi nějakým způsobem důležitý. Mohlo by to svědčit o tom, že tyto kultury kdysi připluly do Evropy z moře? Řada autorů o tom spekuluje, a protože tam na západ od Evropy dnes v moři není žádná pevnina, nabízí se jako jejich pradávná domovina bájná Atlantida...
Vzdalujeme-li se od pobřeží Atlantiku směrem do vnitrozemí k východu, množství vztyčených kamenů i megalitických hrobek se rychle snižuje. V Německu jich je ještě spousta, ale na našem území už dnes není žádná „oficiálně uznávaná" megalitická dolmenová hrobka, doloženo je jen několik nálezů skříňkových kamenných hrobů. A vědecky „uznaných" menhirů je také jen několik. Proto ta skepse odborníků k existenci menhirů u nás.

Menhir pochází z 19.století!
Málokdo už dnes ví, že názvy „menhir", „dolmen", „kromlech" jsou novodobého původu až z devatenáctého století. Názvy byly uměle vytvořeny ze slov starobretonštiny, což je ještě dnes živý jazyk, který je zřejmě nejvíce podobný původní galské keltštině. Znamená to, že ve skutečnosti nevíme, jak Keltové nazývali men-hir (tedy dlouhý kámen). A už vůbec to nevíme o jejich předchůdcích! Díky moderním metodám datace archeologických nálezů víme, že Keltové rozhodně nebyli hlavními staviteli „megalitů", naopak, jejich civilizace a také kultury Germánů a snad i ranných Slovanů byly jen posledními pokračovateli předcházejících dávných kultů. Ovšemže Keltové, Germáni a Slované uctívali a vztyčovali kameny! Ale současně se v průběhu věků měnil účel a víra. Měnily se pohřební rituály i lidské představy o funkcích kamenů i náboženské rituály ve svatyních. To množství kamenů, které dnes vnímáme jako jeden celek, je velmi různorodou sbírkou. Kameny byly vztyčovány v průběhu mnoha tisíciletí před Kelty i stovky let po nich. Ortodoxní archeologie a historie tedy raději než o „menhirech" hovoří o takzvaných „megalitech". Megalit je slovo řeckého původu a znamená „velký kámen". Archeologové přiřazují toto slovo a celou megalitickou kulturu pouze k období vztyčení těch skutečně nejstarších kamenů, tedy těch z období konce doby kamenné - neolitu a eneolitu. Přísně vzato - všechny kameny z pozdější doby (bronzové, železné i římské) už mezi pravé „megality" nepatří. Tedy všechny menhiry, kromlechy (kamenné kruhy), dolmeny, kamenné lodě, hrobky i mohyly z dob Keltů, Germánů, Vikingů i Slovanů už nejsou megality, i když napohled vypadají úplně stejně. Ale stejně tak bychom k pojmenování megalitických památek neměli používat keltské slovní novotvary, protože neolitické civilizace, které postavily skutečné megality (a také řadu kruhových svatyň - rondelů), slova jako menhir či dolmen stoprocentně neznaly a nemohly používat.

Víra a tradice nestačí
Uvědomme si, že doba mezi neolitem a Kelty byla větší, než mezi Kelty a naší současností! Neolit a Kelty (z doby laténské) odděluje něco kolem 3000 - 4000 let! Tisíce let, kdy se v Evropě míchaly a střídaly mnohé kultury a civilizace, měnily se pohřební i kulturní zvyky, střídaly se místa osídlení a zřejmě se různě stěhovaly i národy, měnily jazyky a tradice. Víme, že starověké lidské kmeny byly až překvapivě mobilní a přesuny o stovky až tisíce kilometrů nebyly ničím výjimečným (viz stěhování národů). Přesto dnes nacházíme původní megality z neolitu i jejich mladší bratříčky z doby železné, římské i hradištní na týchž místech! Znamená to neuvěřitelnou několikatisíciletou kontinuitu tradice vztyčování neopracovaných kamenů. To, že se to prokazatelně dělo, je evidentním důkazem, že nešlo jen o předávání jakýchsi dávných a mrtvých tradic a opakování pouhých zvyků, ale o reálné a trvale vnímané působení kamenů a přírodních svatyní! Jejich působivost (či energie) vedla člověka k tomu, aby znovu a znovu kameny vztyčoval. Vztyčený kámen či dolmen na člověka působil stejně v době kamenné, v době bronzové i železné a nepochybně stále stejně působí na lidské vědomí i dnes! Ať už si toto působení kamenů popíšete jakýmikoliv slovy, funguje to stále! Jen se měnila a mění schopnost toto působení vnímat. Moderní středověk i novověk nás od tohoto vlivu na chvíli odvedl, protože vývoj technické civilizace, náboženství a později i racionalismus se toto působení snažil potlačit coby projev tmářství, hříšnosti, případně nevědecké pověrčivosti. Také jsme kámen začali opracovávat do podob umělých jeskyň - tedy katedrál i paneláků, případně monolitů a památníků. Ztratili jsme úctu a důvěru v to, že příroda je lepším tvůrcem než my. Dnes tedy znovu objevujeme vliv tohoto trvalého působení hmoty hornin kamenů. O to více, že znovu hledáme spojení a soulad s přírodním prostředím. Začali jsme (snad) myslet víc ekologicky, evolučně a sami sebe chápeme víc jako součást přírodní energetické rovnováhy. Krajina a příroda nás začala mnohem více zajímat v detailu i v celku. To je i důvod, proč vztyčování menhirů zažívá renesanci. I v naší malé zemi rostou novodobé menhiry jako houby po dešti, vznikají novodobé kamenné kruhy i další struktury. A snad i vzniká či se obnovuje i kultura kamenných přírodních objektů. Momentálně nikdo celkový počet nově vztyčených kamenů nezná, ale odhaduje se na nízké tisíce. Je to dobře či špatně? Chceme-li se ptát na důvody a smysl, ptejme se lidí, kteří tomuto fenoménu propadli. Sami pro sebe si to vysvětlují různě...

(Pokračování)

Jiří Škaloud

designed by Panavis & Panadela | contents ©2024 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart