Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.
Svátky Slunce

Představte si, že nemáte k dispozici žádné mapy, kalendář ani hodiny, a už vůbec ne kompas, případně dalekohled. A přesto z nějakého důvodu chcete přesně znát, v které části roku, měsíci a dni se zrovna nacházíme. Co zbývá? Pozorování a primitivní techniky, které zvládli lidé už před nějakými osmi tisíci let. Troufnete si také?

Historie počítání kalendářních dat a určování období roku, v kterém se nacházíme, je stará jako lidstvo samo. Podklady a důkazy, které o tom máme, zasahují ke kořenům těch nejstarších civilizací. Astrologický zvěrokruh hvězdných souhvězdí údajně přišel od mimozemských civilizací a byl základem pro počítání všude tam, kde je obloha převážnou část roku jasná a pozorování tedy snadné. Víme, že počátky roku a významná data se stanovovaly coby první (případně poslední) možnost spatřit příslušné hvězdy nad obzorem dříve, než východ Slunce přezářil nebe tak, že hvězda zmizela či zapadla za obzor. Hvězdy jsou poměrně stálé ve svých drahách a stanovaní dat je tedy poměrně snadné. Ovšem civilizace, které sídlili severněji (či jižněji) od pásma Středomoří, měly situaci komplikovanější. Lidé museli vyvinout sofistikovanější systémy pozorování. Vzhledem k daleko častější oblačnosti, a také delším rozbřeskům a soumrakům vlivem zmenšujícího se úhlu sluneční dráhy vzhledem k obzoru, se určování kalendářních dat proměnilo. Místo pozorování souhvězdí a hvězd se začalo využívat slunečních poloh při významných ročních dnech. Je jasné, že taková pozorování jsou poplatná zeměpisné poloze a je tedy třeba vytvářet systém pro každou pozorovatelnu zvlášť a tedy také přenášet teoretické znalosti z místa na místo. Tady se ukazuje první stopa fungování jakýchsi dávných neolitických „druidů či šamanů", kteří byli nositeli poznání a vědění a jako takoví putovali napříč světem a pomáhali tam, kde jejich pomoc byla vítána. A umění číst z nebeských znamení patřilo jistě k těm nejváženějším.

Snaha o zkoumání astronomických souvislostí starých kultovních objektů se nazývá archeoastronomie. U nás se jí zabýval hlavně Ing. Zdeněk Ministr, jehož zkoumání a knížky budiž stopou pro všechny vážné zájemce o tuto problematiku. Myšlenky astronomických orientací staveb se táhnou nepřetržitě od současnosti až do nejhlubší minulosti. Vnášely je do svých staveb všechny gotické stavební hutě, Praha Karla IV. byla postavena podle astronomických směrů a astrologie. Orientace kostelů (směr podélné osy stavby) se měnily podle panující ideologie. A tak nejstarší, ranně křesťanské rotundy mají tzv. „pohanskou" orientaci odlišnou od těch pozdějších. A ještě o mnoho tisíc let starší neolitické památky jsou stavěné opět podle jiných pravidel. Dávná neolitická společnost, která zasahovala celou střední Evropu, byla velmi pravděpodobně sjednocena hlavně vírou ve sluneční božstva. Je to jistě i pádná podpora pro existenci hypotetické středoevropské říše, která se sice lišila jednotlivostmi keramických „kultur", ale velmi pravděpodobně se sjednocovala ve víře a snad i vládě. Dnes s překvapením odhalujeme pozůstatky slunečních svatyní v podobě rondelů, které svým tvarem zřejmě představovaly obraz Slunce na Zemi. Dnes je jich identifikována víc než stovka napříč Evropou, řada z nich i na našem území. Dvojité i trojité valy a příkopy s neuvěřitelnou hloubkou, a přesto s nechráněnými a širokými vstupy z různých světových stran, vylučují jakoukoliv obrannou funkci. Rondely s průměry desítek i stovek metrů obklopují prázdný a otevřený prostor, sloužící pro obřady a snad i shromažďování, trhy a sněmy v hájeném a posvátném prostoru, kde se nesmělo zabíjet. Poloha řady rondelů umožňuje i astronomická pozorování, která kněžím pomáhala určit správná data obřadů. Množství těchto slunečních svatyní a vůbec míst, kde se dalo stanovit přesné datum, nás nesmí překvapit. Rondely byly jakousi obdobou dnešních kostelů, a každé větší sídlo se snažilo mít vlastní, klidně i několik. S ohledem na sílu míst, astronomii a geomantii byla jistě místa vhodnější i horší, stejně tak jako je tomu dnes u působení kostelů, ve škále od žádného účinku až po dokonalost. Uvědomme si také, že neexistoval žádný centrální „úřad", který by dbal na sjednocení jednotlivých počítání dní a měsíců v roce. Prostý lid byl odkázán na vlastní pozorování a počítání a hlavně na církevní obřady, které vnášely do jeho života sjednocovací data. Ještě Kosmas s oblibou datuje události ve vztahu k nejbližšímu církevnímu svátku, jako X dní před nebo po svátku daného světce, nebo dokonce ve vztahu ke znamením zvěrokruhu. Proto stanovení stejného data na mnoha místech a tedy synchronizace kalendářů bylo podmínkou toho, že lidé žili podle téhož kalendáře napříč celou Evropou. V době kamenné a ani mnohem později neexistoval způsob rychlého přenosu informací (snad kromě esoterických způsobů přenosu informací na dálku mezi zasvěcenci). Lidé se scházeli na svých lokálních střediscích v dosahu několikadenního pochodu, a přesto vykonávali obřady v týž den, stejné ráno či večer. Často se mluví o určování časů svátků jakožto podmínky zemědělské neolitické civilizace. Kalendář se měl stát důležitým kvůli plánování agrotechnických lhůt. Ale jak ví každý zemědělec, příroda podle kalendáře moc nefunguje, a zemědělci se vždy řídili spíš podle stavu přírody, úrody a chování zvířat. Tedy místo data je důležitější například rozkvět daného druhu stromu atd. Ale určitě je pravda, že zemědělský způsob života a pobyt na jednom místě byl rozhodující pro dlouhodobá pozorování sluneční aktivity, která jsou pro výpočty nutnou podmínkou.   

Jak na to?

Určit prostým pozorováním významné dny, tedy slunovraty a rovnodennosti, je jednoduché jen zdánlivě. Nestačí pozorovat východy, případně západy Slunce a určit letní slunovrat jako den, kdy Slunce vychází nejvíc k severu během celého roku, zimní slunovrat pak bodem opačným. Rovnodenní jarní a podzimní den je místem přesně k východu, zdánlivě tedy stačí určit východ a západ. Ovšem změna polohy východu Slunce den ze dne není během roku konstantní, a právě kolem rovnodennosti je tak rychlá, že Slunce vychází každý den o víc jak šířku Slunečního kotouče vedle. A navíc se každoročně tato pozice posouvá o zhruba čtvrtinu slunečního kotouče jinam! To je způsobeno tím, že rok nemá přesný počet dní. Proto jednou za čtyři roky přidáváme den do přestupného roku. Při přímém pozorování se tak při rovnodennosti Slunce jednou za čtyři roky vrátí do původní polohy a den navíc tak druidi přidali automaticky. Na rozdíl od Juliánského kalendáře tak permanentně žili v souladu se slunečními rytmy. Ovšem pro stanovení přesného dne rovnodennosti je „poskakování" Slunce v rámci čtyřletého cyklu problém, který je třeba obejít. U určení přesného dne slunovratu je tomu zase naopak - Slunce se při svém pohybu po obzoru neustále zpomaluje a zhruba čtrnáct dní kolem slunovratu vychází prakticky na témž místě. Stanovit přesný den slunovratu přímým pozorováním je tak nemožné. Tenhle problém naši chytří předkové vyřešili pomocí obzorového vizíru. Stačí zvolit pozorovatelnu tak, aby Slunce vcházelo nad nějakým blízkým a výrazným bodem určitý čas před slunovratem. Pak stačí počítat dny, po kolika se nad daný vizír zase vrátí. Počet dnů vydělíte dvěma a pro příští rok máte přesné datum slunovratu určené velmi přesně, jakožto X dní po průchodu Slunce nad daným vizírem. Jak prosté, jen na to přijít...  
     
Západ Slunce při rovnodennosti

Abychom jen neteoretizovali, pojďme se podívat na dvě místa takových slunečních svatyní. Už jsme navštívili kopec Mužský v Českém ráji. Dnes se tam vrátíme v podvečer asi dva dny po jarní, případně před podzimní rovnodenností. Když budeme mít štěstí a bude jasno, uvidíme nebeské divadlo, které určitě pozorovali i naši dávní předci v době kamenné. Dvakrát v roce, právě v době jarní a podzimní rovnodennosti Slunce na své pouti doputuje do místa, kdy zapadá přesně na levém úpatí Bezdězu. Při jarní rovnodennosti ho následně překročí a putuje dál k severu ke své slunovratové pozici. Bezděz tak mohl být i obzorovým vizírem. Je od Mužského vzdálen jen nějakých dvacet pět kilometrů a je nejvyšším dobře viditelným a charakteristickým vrškem. Dvojice vrcholů obou Bezdězů sice splývá do jediné přímky, takže vidíme jen jeden kužel, ale i ten je natolik charakteristický, že by si ho spletl málokdo. Navíc i při pohledu z Mužského k východu nalezneme další dobrý orientační bod. Tím je Vyskeř, která sice nevystupuje nad vzdálený obzor, přesto je jasně patrná a případný východ Slunce na obzoru nad ní je snadno identifikovatelný. Mužský tak nabízí při rovnodennosti jak východní tak západní vizír, a tedy máte dvojnásobnou šanci pro případ nepřízně počasí. Vyskeř mohla sloužit pro jarní rovnodennost, Bezděz pak pro tu podzimní. Nepříliš vzdálený obzorový vizír Bezdězu je navíc na jeho levém úpatí doplněn vzdálenějším a vlivem zakřivení zemského povrchu zdánlivě mnohem nižším vrcholem další posvátné hory - Milešovky. Kopce tak spolu tvoří zdánlivý dvojvrchol, do jehož sedla Slunce zapadne asi dva dny před podzimní rovnodenností. Tohle kouzelné představení se koná dvakrát ročně a pro naše předky zřejmě bylo orientačním signálem pro stanovení data tzv. neolitické rovnodennosti*. Předpokládáme, že svátky Slunce souvisely s lidským vnímáním - tedy začátek roku byl vždy jarním bodem (tedy jarní rovnodenností) a slavil se při východu Slunce, podobně jako vstup do souhvězdí Býka a letní slunovrat. Naopak konec léta (tedy podzimní rovnodennost), Dušičky i zimní slunovrat se slavily loučením při slunečním západu. Pro neolitickou společnost ve středočeském prostoru mohlo být takovým místem oslav podzimní rovnodennosti právě tehdejší osídlení kolem vrchu Mužský.

Jiří Škaloud
 
*Pozn.: Neolitická rovnodennost (dle Z. Ministra) byly dny, které půlily rok na dvě stejně dlouhá období, tedy 182,5 dne. Dnes víme, že léto trvá 186 dní a zima jen 179, platí na severní polokouli.



Magický pohled z Mužského k západu
Při západu Slunce v den rovnodennosti
Slunce se blíží  k Bezdězu
Vyjde to? Mraky se blíží!
Okamžik západu Slunce
designed by Panavis & Panadela | contents ©2024 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart