Hudební seminář proběhl a dopadl skvěle, k mírnému překvapení účastníků i organizátorů :-) případné zájemce o opakování odkazuji na stránky pořadatelů: http://pisnula.cz/ Zde komentář účastnice Ivy: Jak zní má duše? Jak zní duše? Otázka tajemná, tak tajemná, že se nedá odolat. Přímo vábí k prozkoumání. Víme, jak zní oceán, jak zpívá vítr, jak hučí oheň, jaké zvuky posílá Země do vesmíru, ale jak zní duše? Máme se bát nebo těšit? I místo, kde budeme duši zkoumat, má název povzbuzující fantazii. Štíří důl. (I když se nakonec ukázalo, že místní obyvatelé tak říkají vzácnému mloku skvrnitému, který zde žije). Tolik lákadel a přeci ještě jedno navíc. V blízkém Krucemburku žil a maloval nějaký čas Jan Zrzavý. I on vložil do svých obrazů srdce i duši. Tak moc se mu tam líbilo, že místní hřbitov zvolil za místo posledního odpočinku. Dvě svíčky jsme zapálily jako poděkování za jeho magické pojetí světa. Mimochodem, narodil se ve znamení Štíra. Chvíle rozjímání na hřbitově a pak už rovnou po hlavě a bezhlavě jsme se ponořili do programu. (teď už gramaticky správně měkké i, mezi čtrnácti ženami i dva odvážní muži). Prvních pár minut s Písničkou, tou, která nás povede se svým mužem celý víkend, a je jasno. Jsme tu správně. Jako bychom je znali už dávno. Atmosféra pohody, porozumění a důvěry. To, že do programu je začleněn zpěv a že většina z nás zpívat moc neumí, to jsme věděli a brali to jako výzvu. A výzev nám bylo tedy dopřáno. Než jsme se nadáli, stála první z nás s mikrofonem v ruce. " Tak nám zazpívej, jak zníš!" řekla Písnička jakoby nic. Trochu stresu se vloudilo do sálu, ale nakonec obstáli všichni. Asi by to šlo víc ztuha, ale Peťova hudba byla velká podpora. Zdálo se, že "nejhorší" máme za sebou. Pohoda podbarvená autorskými písněmi tomu nasvědčovala. I malování intuitivních představ na dané pojmy, mapy duše, se jevilo celkem nevinně. Písnička v nás dokázala vzbudit hravost a nehleďet, jak při tom vypadáme. Hodně jsme se nasmáli při uvolňování hlasivek, ať už se špuntem v puse nebo při vydávání zvuku s vytaženým jazykem a podobnými hrátkami. Trochu nám zase zatrnulo při vyhánění chudáčka z těla a mysli, kdy z úst něžných žen byla slyšet slova, která snad ani neznají. Bubny se nám nějak samy ocitly v rukách a rozhodly se, že tohle si nenechají ujít. Matka Země se usmála a byla spokojena. Když jsme pak během pár chvilek střídavě zpěvem přecházeli z radosti do smutku, už nás slovo výzva ani nenapadlo. Bariéry byly zcela zdolány. Nějak jsme se nedokázali od sebe odloučit a program, který dávno skončil, se přetavil v zábavu. I když už se vlastně nedalo poznat, co je práce a co zábava. Bavilo nás všechno. A to nejen se spoustou radosti a smíchu, ale i s pláčem a dojetím. Tohle se dělo na povrchu, tohle všechno mohl pozorovatel, pokud by tam byl, uvidět. Uvnitř se však pomalu spřádaly nitky z pochopení, z náznaků uvědomění, možná zatím ještě s uzlíky, ale připravené se rozvinout a léčit. Krásný, hluboký hlas Písničky jsme slyšeli v srdci ještě při cestě domů a s tím i vděk za víkend s nesdělitelnou atmosférou. Kdybyste chtěli vědět, jak vypustit z těla křivdy, nestrávené a zadupané pocity, přijďte, některá z nás vám to pošeptá do ucha. Díky, díky všem, kteří tam byli, taky těm, kteří s námi byli duchem a připravili vše, abychom se cítili dobře. Iva Danková
|