Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.
Rákosová řeka

Řeka Loučná je malý tok ve východních Čechách. Protéká Litomyšlí a Vysokým Mýtem a vlévá se do Labe u Pardubic. Loučná se od dávných dob nazývala Trstenice a toto jméno se dodnes objevuje jako jméno vesnice Trstěnice. Ta patří k jedné z nejstarších obcí s historickým doložením, zmínka o ní se objevuje už k roku 993. Původ jména je jasný - „trsť" bylo rákosí, tedy řeka v rákosí, Rákosová řeka.

Jméno Trstenice se objevuje v názvu jedné z nejdůležitějších zemských stezek. Trstenická stezka od nepaměti pravěku propojovala Čechy s Moravou. Putovaly po ní obchodní karavany, kupci, delegace i vojska. Její přesný průběh se v časech měnil a není do detailu znám, přesto jsou historicky doložena některá místa, kudy určitě probíhala. Od Prahy přes Český Brod, Čáslav, Chrudim, Vraclav, Litomyšl, přes zemskou bránu na Moravu k Svitávce a Brnu. Zásadním místem na východní hranici českého přemyslovského státu byla Litomyšl, kterou zmiňuje už Kosmas jakožto „hrad Liutomysl, ležící u pralesa" k ochraně zemské stezky. Přestože se o přesné poloze vedou stále spory, zřejmě poblíž Litomyšle začínala mýtická zemská brána mezi dávnou Moravou a Čechami. Ale nehledejme v krajině něco tak působivého, jako je známá Zemská Brána na Divoké Orlici v Orlických horách. Tam nalezneme skalní kaňon s bouřící peřejí řeky. Údolí je spolehlivě neprostupné pro povozy a i pěší karavany musely zdolávat velmi neschůdný terén. Naproti tomu zemská hranice dávných Čech na Vysočině nebyla chráněna vysokými horami, ale tzv. zemským hvozdem, neboli původním a záměrně neudržovaným a nekáceným pralesem. Často patřil přímo k území vlastněnému knížetem či králem, protože jeho význam byl skutečně „celostátní". Už Dalimil ve 14. století psal o pohraničním lese jakožto o lese chráněném českými knížaty, který obklopoval a chránil českou zemi před nepřáteli. A také českým králům, kteří „přáli Němcům", vyčítá klučení a ničení pohraničních lesů a obnažování země nepřátelům (Podrázský, 2014). Vojska ani jednotlivci bez znalostí tajných lesních pěšin nebyli schopni překonat takový les jinde, než na oficiální a tedy i dobře střežené zemské stezce. Hraniční hvozdy se přirozeným způsobem zachovávaly v nepřístupných hraničních horách, ale na mnoha dalších místech v dolní Šumavě, v Českém lese, na Domažlicku, Chebsku a v mnoha dalších hraničních partiích byly udržovány zcela záměrně. Nezapomínejme, že hlad po dřevě byl v celém středověku daleko větší, než dnes. Dřevo bylo nejenom základním stavebním materiálem a topivem, ale i zdrojem dřevěného uhlí, třísla, potaše i kolomazi. Milíře a pece hořely po celé zemi a spotřeba dřeva byla enormní. Středověké Čechy byly tedy daleko více odlesněné než dnes. Sklárny na Šumavě i jinde, železárny, vápenky i další provozy spotřebovávaly tolik dřeva, že pokud by lesy nebyly hájené královskou vůlí a zákonem, zmizely by během několika desítek let všechny.

Přeseky
Z pohledu ochrany hraničních hvozdů a jejich neprostupnosti se v desítkách historických listin objevuje zajímavé slovo - a tím je „přeseka". Zdá se, že šlo o jakési záseky a fortifikace z pokácených stromů, které se uměle tvořily. „Přeseka" ale v listinách také označovala povinnost, která byla původně vykonávána všemi poddanými, jednotlivými zemskými pány i kláštery. Patřila k lenním a robotním povinnostem. Mohlo jít o kácení lesa, a to nejen za účelem vytvoření předpokládaných záseků, ale také naopak při budování průchodu pro komunikace nebo jejich údržbu. Tedy i tzv. Moravská brána na Trstenické stezce byla asi vlastně průchodem v pralese. Mezi dávným ranně středověkým hradištěm Hrutov u dnešní Litomyšli a obcí Svitávka u Letovic procházela stezka skoro šedesát kilometrů hlubokými lesy. Svitávka je doložena jako východ z Hvozdu na moravskou stranu ještě za krále Václava II. Na české straně jsou pozůstatky valů hrutovského slovanského hradiště k nalezení na jižním okraji Litomyšle u osady Benátky. Hradiště bylo vystavěno na nízkém výběžku nad říčkou Trstenicí (Loučnou) a kolem hradiště se zřejmě nacházela tzv. Hrutovská pole, která možná v dobách míru sloužila k obchodu i táboření karavan před náročným a často i zřejmě nebezpečným průchodem hraničním hvozdem s „přesekou". V době ohrožení pevnost i volný prostor mohl být opravdovým bitevním polem. Hradiště Hrutov je archeologicky doloženo do ranně slovanské doby. Dnes po něm nalezneme jen nepatrné zbytky. Příkop i val byly zarovnány a jen zbytek hluboké rokle a část nasucho skládané kamenné hradby napovídá, jakých rozměrů fortifikace dosahovaly.

Od Hrutova stoupá údolí řeky Loučné mírným a stálým svahem kolem dnešních Trstěnic směrem k nejvyššímu bodu stezky a také k rozvodí Labe a Dunaje mezi dnešními osadami Ostrý kámen a Vendolí. Odtud zase cesta klesá zvolna do údolí řeky Svitavy. Trstěnice jsou dnes typickou osadou „ulicovkou", tedy osídlením vzniklým podél jedné cesty, případně potoka. Vesnice pravděpodobně vznikla v pozdějších dobách, právě podél zemské stezky. Ale má to jeden háček. Dnešní silnice se doslova proplétá s korytem Loučné. Křižuje jí řadou mostů a mostků. Svahy údolí jsou místy až překvapivě strmé, tvořené opukovými skalami, údolí relativně úzké. Jak ale už víme, pravěké i středověké stezky a pozdější cesty pro vozy se zřizovaly podle poněkud jiných kritérií, než dnes. Zásadní pro trasu takové cesty byla její co nejdelší sjízdnost během roku. A zejména hlavní zemské cesty byly vedeny velmi pečlivě a nevyužívaly zdánlivě výhodných údolí řek, ale spíš se držely svahů a kopcovitého terénu. Ve svazích a na hřebenech kopců bylo putování sice obtížnější, ale voda se tady neudržela dlouho, terén byl kamenitý a cesty pevné. Naopak v údolích říčních niv bylo vlhko, půdy náplavů rozměklé, hluboké a bahnité. Řeky při častých záplavách ničily cesty a ty zůstávaly dlouho a často nesjízdné. Proto byla snaha překonat říční údolí co nejrychleji přes kamenitý brod a znovu se s cestou šplhat na boky údolí co nejdříve. Zdá se tedy, že vést jednu z hlavních zemských stezek pralesním údolím Loučné, je proti smyslu výše řečeného. Ale pokud se podíváme na zdejší krajinu podrobně, zjistíme, že tomu je poněkud jinak.

To ale až příště...

Jiří Škaloud

Hradiště Hrutov
Valy už skoro nenajdete
Jádro hradiště - dnes pole
Přístupová cesta v původní pozici
Loučná v Nedošíně
Loučná v Trstěnicích
Loučná v Trstěnicích
Vody moc nemá
Místy je koryto úplně suché
Suché koryto pro velkou řeku
Rákosová řeka
Svahy údolí tvoří přirozená hradba
designed by Panavis & Panadela | contents ©2024 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart