|
Putování Slovenskem - I. část
● Pramen řeky Hron a Dobšinská ledová jeskyně ●
Dnes i příště se vydáme k přátelům a sousedům na Slovensko. Nejdříve na hranici dvou chráněných překrásných území, Národního parku Nízké Tatry a Národního parku Slovenský ráj. Zde v regionu uprostřed Západních Karpat v nadmořské výšce 934 m n. m. se nachází nedaleko obce Telgárt pramen řeky Hron, druhé nejdelší řeky na Slovensku. Jméno je zřejmě odvozeno od původně keltského jména boha, jehož podobu známe z latinských římských zápisů jakožto „Granus".
V legendách se jedná o velmi raného keltského boha minerálních pramenů, léčitelství, vedlejšího boha Slunce. Staří Keltové si u jeho hojivých pramenů léčili především artritidu, různé pohybové a svalové problémy a jiné nemoci. Probíhaly zde i rituály jarní očisty. Jeho svatostánky můžeme i dnes nalézt ve Skotsku, Francii či Anglii.
Délka toku Hronu, a zde se zdroje liší, je uváděna mezi 279-298 kilometry. V nadmořské výšce asi sto metrů se v Podunajské nížině ve Štúrově vlévá zleva do Dunaje. Na cestě od pramene k soutoku překonává tedy řeka výškový rozdíl okolo 830 m. Prochází čtyřmi orografickými oblastmi s kolísavým průtokem 53,7-55,2m3/s, kdy nejsilnější je na jaře a nejslabší v létě. Pramen leží na jihovýchodním úpatí nejvyššího vrchu východní části Nízkých Tater zvaného Kráľova hoľa, Králův vrch (1946 m n. m.). Z vrcholu je překrásný výhled na celé Horehroní, Vysoké Tatry, Liptov a Spiš. Hora je opředena mnoha pověstmi a legendami. Nejznámější je ta o zbojníku Jánošíkovi a jeho sokolech. Vrchol je rovněž východiskem pro hřebenovou turistiku směrem na Čertovicu, s možností nouzového přespání v celoročně otevřené a dobře udržované srubové chatě Andrejcová. Krom již zmíněného Hronu pramení pod horou další řeky, Hornád, Černý Váh a Hnilec.
Ani kameny zde však nezůstávají pozadu za množstvím významných pramenů. Východní svahy vrchu tvoří granodiority, západní jsou pak zbudovány ortorulami, vrchol je ze svorů a pararul. Takže i ve skalách a horninách nám příroda nabízí přepestrou nabídku všech možných energií, jejich jedinečnosti i spolupráce. Jen škoda, mohlo to přeci jen zůstat bez toho vysílače na vrcholu.
A tak se u pramene řeky ptejme na energii hory, která se v ní jasně nese. „Bude hovořit o daru a síle, které se zde krajině a všemu zde žijícímu dostává. O cestě a cestách, návratech, i o neměřeném čase, který vede k duchovnímu růstu a naplnění". A nezapomeňme. Pokleknout k vodě a vzít ji do dlaní. Ale vydejme se teď ještě dále, do NP Slovenský raj. Pět kilometrů odtud vzdušnou čarou se nachází další unikát, Dobšinská ľadová jaskyňa. Jedná se o největší zaledněnou jeskyni na Slovensku. Co do krásy, množství a bohatosti ledové výzdoby patří i v celém světě k těm unikátním. Leží nedaleko hornického města Dobšiná, ve výšce 850 m n. m., na severním svahu vápencového vrchu Duča. Z její celkové délky kolem 1,5 km je dnes přístupných veřejnosti asi 475 m. Vchod do samotné jeskyně se nachází ve výšce 968 m, asi 130 m nad hladinou řeky Hnilec. Portál jeskyně byl předky známý již od pradávna. Zvlášť v oblibě ho měli pasáci ovcí, kteří se u něj v parném létě chladili a nazývali ho „Studená díra". Do spodní části jeskyně pak 15.6.1870 pronikl se svými dvěma přáteli královský báňský rada Eugen Ruffinyi. Již rok po jejich objevu byla jeskyně zpřístupněna veřejnosti a roku 1887 byla jako první jeskyně v Evropě elektricky osvětlena. V Česku se takového osvětlení dočkaly Sloupsko-šošůvské jeskyně na severním okraji Moravského krasu až o několik let později. Dobšinská ledová jeskyně je typem tzv. staticko-dynamické jeskyně. Díky vysoké poloze vchodu a kapsovitého tvaru zde vzniká specifická cirkulace vzduchu. V zimě vniká z povrchu do podzemí studený těžší vzduch a vytlačuje odtud lehčí teplejší vzduch a zároveň ochlazuje stěny jeskyně. Teplota klesá až na mínus pět stupňů Celsia, V letě, ve Velké síni (délka 72 m, relativní vlhkost 96-99%) kolísá mezi 2 až -2 °C. I zde se významně projevuje vliv změny klimatu a ledu v posledních obdobích ubývá. Teplý vzduch sem proniká vchodem a také průchody, které vznikají díky propadávání vrchu Duča. Krom podlahového ledu o tloušťce až 25 m s velkou pravěkou pamětí zde nalezneme pozoruhodné ledopády, ledové záclony, varhany a mohutné ledové sloupy. Největší z nich, zvaný studna měří na výšku 9 m. Existence každé ledové výzdoby v podzemních prostorách, vyžadující specifické podmínky, patří vždy mezi zřídkavá tvořivá díla a krásy přírody. A tak není asi divu, že je zde byl obdivovat například i Ferdinand Marie vikomt de Lesseps (1805-1894), francouzský diplomat a podnikatel, stavitel a budovatel Suezského průplavu. (jeho projekt byl po 11 letech obtížné stavby dokončen, ale jeho další projekt Panamského průplavu však skončil neúspěšně). Jeskyni navštívil též norský polární badatel, vědec a diplomat, nositel Nobelovy ceny míru, Fridtjof Nansen (1861-1930. Konal se zde i koncert na počest Karla Ludvíka Habsburského, a to v roce 1890. V létě zde trénoval i slavný slovenský krasobruslař Ondrej Nepela. Dnes je místo součástí památky Světového přírodního dědictví UNESCO. Na energie místa je opět dobré se ptát zdejší vody. Zkuste, ale už sami, najít dole na parkovišti zdejší pramen léčivé vody z vápencové hory. Samotná nedaleká Dobšiná je staré hornické město ve střední části Slovenského rudohoří. První písemná zmínka o osídlení pochází z roku 1320, kdy sem přicházejí první němečtí horníci. Toto pojmenování je ale považováno za slovanské a je odvozeno od názvu zdejšího potoka (Dobšinský potok). Díky prosperujícímu hornictví se osada brzo rozvinula v město. Od Zikmunda Lucemburského i Marie Terezie získává mnohá práva. Roku 1584 byla Dobšiná přepadena a vydrancována Turky. Roku 1680 zde byla postavena první vysoká pec, v letech 1706-1716 byly vybudovány hutě, vzniká tady rozsáhlý železářský komplex. Místní hamry vyráběly a dodávaly kvalitní ocel i armádě, byly zde dokonce zřízeny i zbrojařské dílny, které po uzavření Szatmárského míru, (též Satumarského, Satmárského míru, tedy ukončení protihabsburského povstání), v r. 1711 musely být zbořeny. Do 17. století zde žilo převážně německé obyvatelstvo, v roce 1930 už tvořilo jen třetinu populace. Po druhé světové válce byli všichni přeživší němečtí obyvatelé odsunuti.
„Tolerance, soucit, vzájemná lidská pomoc, nezištná a nestranná. To je odkaz z jeskyně. Do tohoto světa, v tento čas. Pomáhat a rozumět... zas a zas, v každý čas".
Tak vzhůru za krásami přírody nejen Česka, ale i unikáty Slovenska.
Petr a Vlaďka
|
