|
Tisíc tisů - Drbákov - Albertovy skály -
A některé z tisů i tisícileté... Je fascinující, že pamatují počátky přemyslovského státu. I když - pamatují? Mají stromy paměť?
Tis červený je strom nebo keř, který vzbuzuje i povzbuzuje emoce. Lovci je milují, protože z jejich dřeva se vyráběly ty nejlepší luky a kopí. Chovatelé dobytka je nenávidí, protože zejména hovězí skot a koně jsou mimořádně citliví na jejich alkaloid taxin, který je obsažen ve dřevě i jehličí. Samotné tisy nemají rády nikoho, svou celkovou jedovatostí vyjadřují svůj postoj ke světu a okolí, pod nimi nic neroste i brouci s hrůzou prchají. Varování tisů je jasné, jen v případě svých plodů dělají milostivou výjimku. Ptákům je povoleno zobat jejich nejedovaté míšky, v kterých se ale skrývá jedovaté semeno. Vyvolení ptáci musí tedy semeno vytrousit dříve, než jim ublíží, což je zase zařízeno projímavým účinkem jedu. Tis je zkrátka královský tvrdý strom, který to dává světu sežrat. Na druhou stranu je stromem férovým, přesně naznačuje, co od něj můžete čekat. A díky svému pomalému růstu a odolnosti může být dokonalým zdrojem trpělivosti, stability a neuspěchanosti vývoje tělesného i duchovního. Krásný stromový příklad pro oba extrémy pohledu na svět, záleží jen na nás, co si od tisů vezmeme.
Drbákov - Albertovy skály jsou národní přírodní rezervací nad meandrem Vltavy naproti Smilovicím. Rezervace vznikla už v roce 1933 právě na ochranu porostů tisů na svazích kopce Drbákov. Zásluhou zejména Karla Bartůňka a Františka „Robina" Veselého vznikla zdejší unikátní naučná stezka, která vede přímo po skalnatém srázu vltavského meandru. Ale zejména panu Bartůňkovi by se dnešní stav asi vůbec nelíbil, spíš by plakal. Ze své oblíbené vyhlídky na Albertově skále totiž ještě mohl pozorovat vory na tekoucí Vltavě. Dnes voda ve vzdutí Slapské přehrady stojí, pohled je to sice také pěkný, ale s proudící živou řekou nesrovnatelný. Navíc na protějších loukách kolem Smilovic vyrostlo poněkud panelákovité rekreační středisko a spousty chat. A ani momentální stav porostů v přírodní rezervaci není dobrý. Dá se říci, že krycí les je ve stádiu totální destrukce a rozpadu. Přestárlé borovice většinou uschly a o smrky se postaral kůrovec. Les je plný vyvrácených a padajících stromů. Momentálně (březen 2024) je rezervace úplně uzavřena pro nebezpečí pádu stromů a zatarasené cesty. Lesní terén znovu rozjezdily traktory a v okrajovém lese rezervace (!) se mohutně kácí. Dřevo zůstává v lese na zemi, což možná ocení brouci, lidé už méně. Naštěstí rozpad lesa se netýká těch nejcennějších, přirozených a stabilních dubových a bukových porostů s příměsí jedlí a právě tisů na svazích Drbákova. I na zdejší rezervaci se ukazuje, že stabilita hospodářských lesů je bez trvalých zásahů člověka nemožná. Ale počkejme dvacet, třicet let, a bude tady zase krásně.
Trasa naučné stezky vede přímo po prudkém srázu skal a suťových polí. Je poměrně fyzicky náročná a poněkud nebezpečná. Proto uspokojí každého milovníka romantických výhledů a náročného putování po schůdcích a skalách, nahoru a dolů. Občas nám pomohou natažené řetězy, občas jen dobrý odhad a pomoc andělů strážných. Vědomým poutníkům doporučuji cestu po směru naučné stezky (tedy směrem po proudu Vltavy dolů). Na trase je několik silových míst, které se vyplatí navštívit v tomto pořadí. Všechny jsou na trase stezky a tedy volně přístupné i v přírodní rezervaci. V tomto popisu zmíním pouze tři místa, která spolu jistým způsobem souvisí. Další nechám k nalezení laskavému čichu zdatných poutníků. Prvním energetickým bodem je vrchol Bílé skály, který najdeme zhruba uprostřed meandru. Minout se nedá, Bílá skála je skutečně středobodem celého území. Je tvořena světlou jemnozrnnou žulou a proto své jméno nese oprávněně. Geologická struktura celého meandru je hodně komplikovaná, Vltava tady proráží horniny tzv. „Jílovského pásma". Na trase stezky potkáváme celou řadu hornin od hlubinných granitů přes výlevné metabazalty a ryolity, případně i metamorfované a sedimentární horniny. Pestrost horninového složení se odráží i do pestrosti biotopů a v neposlední řadě i do pestrosti silových míst působení. Bílá skála je tedy žulová a stojí jako skutečný štít proti síle řeky, která se už milion let snaží tuto pevnou překážku zdolat. Není tedy asi překvapením, že tady najdeme silové zemské místo postavené na živlové rovnováze a také s energií času. Jde o typické harmonické přírodní místo, vyhlídka je strhující, symetrie dokonalá. Skála trčí ze severního svahu dostatečně daleko, aby se sem dostalo i šikmé zimní slunce, proto je zde dostatek i ohně. Pochopitelně i větru se vrcholku skály dostává nadmíru. Živlová rovnováha je vždy postavená na vyrovnání sil. Kde jeden živel ustoupí, druhý získává. Vrcholek chrání a střeží velmi symbolicky právě jeden ze zdejších tisů. A protože čas tady hraje svou velkou úlohu, zkusme právě tady o čase, proměnách krajiny, o paměti stromů i Země, přemýšlet. Čas je mírou vývoje a změn, u přírody mírou evoluce. Paměť je pak propsána do paměti druhu, tedy do genu a genomu. Tento způsob uložení informací o časech minulých je proto nástrojem paměti všeho, co se vyvíjí a proměňuje. Proč by se to tedy nemělo týkat i samotné Země? Její proměny a vývoj umíme zachytit geologickými metodami. Je to „o něco" pomalejší proces než evoluce životních forem, přesto je stejně skutečný. Jak vypadá a kde je uložen „genom" planety?
Druhé místo vhodné k poučenému zastavení najdeme na dalším skalním výchozu zhruba půl kilometru od Bílé skály. Je to opět vyhlídka na smilovický meandr a je do jisté míry umístěna osově symetricky vzhledem k Bílé skále a k meandru řeky. Místo poznáme podle dvou jalovců, které ho chrání. (viz též foto). Bílá skála je odtud dobře viditelná, a snadno si můžeme ověřit energetické propojení obou míst. Pokud je tis zemským stromem, pak jalovec je keřem duchovním, věšteckým. Hodí se neobyčejně k tomuto místu, kde se k živlové rovnováze přidává i napojení na duchovní prostor. Tohle místo je výborné k rozšíření naší moudrosti, až k překvapivým změnám našich názorů, k proměnám i rozšíření vnímání, včetně toho paranormálního. Cesta k tomuto místu i stavu je nelehká, odměna je zasloužená. Tělo si zaslouží svačinu, duši oblaží pohled na kus Země, který se sice proměňuje, ale krásným zůstává.
Třetím místem k zastavení budiž vrcholová vyhlídka, zvaná Albertova. Nabízí opět pohled na meandr, ale pozorný poutník vnímá jistou okrajovost místa. Skála ukončuje a střeží esoterní prostor míst pod sebou. Její protějšek tušíte na začátku meandru na malém skalním hřbetu pod Drbákovem. Celý prostor meandru je tak obrovským amfiteátrem otevřeným k severu a chráněným z obou stran skalními strážci. To opravdu důležité představení se odehrává dole ve skalách. Hrajeme my lidé a dívá se samotná matka Země. Jiří Škaloud
|
