Ojvín

Hrad Ojvín (Oybin) je zřícenina středověkého hradu na úžasné pískovcové "stolové" hoře.  Najdeme ho v Německu, v Lužických horách, jen kousek od naší hranice. Nejkratší cesta z Česka je sem přes hraniční přechod Petrovice. Skalnatý a nepřístupný vrchol lákal lidi k budování bezpečného sídla odedávna. První osídlení je prastaré, našly se tady archeologické nálezy už z doby bronzové. Dnes obdivujeme středověký hrad, který má výraznou českou stopu, protože dlouho byl hradem českých králů, včetně Karla IV.. Ten ho používal i jako letní sídlo a společně se stavitelem Petrem Parléřem ho významně rozšířil. Zasloužil se i o výstavbu zdejší gotické katedrály, jejíž zbytky můžeme obdivovat dodnes.  Karel IV. založil v roce 1396 i zdejší klášter celestýnů. Kostel byl dost jasnozřivě zasvěcen Svatému Duchu. To, že místo zaujalo i velikého mystika Karla IV., jistě svědčí o jeho vysokých energiích spojených se Svatým Grálem. Někteří badatelé srovnávají energie Ojvínu s Karlštejnem. Stavby hradu i kláštera jsou dokonale zakomponované a doslova prorostlé se skalními výchozy. To dodává místu i dokonalou energii propojení lidského díla se Zemí. Dnes je zřícenina velkou turistickou destinací, za vstup se platí, a v pozůstatcích kostela se díky dokonalé akustice pořádají koncerty. Najít tady klidnou chvíli pro meditaci jde obtížně, přesto se to rozhodně vyplatí.

Pod hradem je malé turistické středisko, honosně zvané Kurort Oybin (lázně Oybin), za zmínku a návštěvu stojí i dřevěný evangelický kostel při cestě na hrad, kde najdeme dokonale zachované nástěnné a nástropní malby. Ale hlavní cíl pro milovníky energetických míst jsou určitě zbytky gotického kamenného kostela na samotném hradě. Zřícenina je dnes bez střechy, což jí jen dodává kouzlo dokonalého propojení nahoru. Prázdné okenní oblouky bez výplní připomínají torzo kostela v Panenském Týnci.

Jak píše Pavel Kozák:

"Kostel byl budován ve dvou patrech nad sebou, horní a dolní. Loď horního kostela má výrazný mužský charakter, boční kaple popisovaná jako sakristie náleží ženskému pohlaví. I z Karlštejna je o Karlovi známo, že přikládal váhu společným obřadům partnerů a zde navíc byla zavedena určitá přípravná část pro každé z nich. Je víc než pravděpodobné, že Karel IV. se tu sám se svými blízkými (a úspěšně) zúčastňoval rituálů, jejichž základ neležel v křesťanství, ale v mnohem starší nauce...
... Oybin je pro duchovně otevřeného člověka úžasným místem, které mu může kromě výjimečných pocitů poskytnout skutečnou a platnou pomoc v jeho dalším postupu. Kromě toho se tu Čech cítí jako ve své zemi, neb vnímá energie, jež tu zbyly po našich předcích." (Kozák, 2014, archet.org)

I bez schopností poznat a popsat postupy dávných posvátných rituálů se tady na Ojvíně dá velmi dobře s energiemi místa pracovat. Jen je třeba pochopit, že přednostně, a možná že i jedině, pracujeme na sobě, na svém rozvoji a svém poznání. Snaha měnit svět kolem nás dovede pouze ke změnám sebe sama. Energie místa nám k tomu jen napomáhají a směrují nás. Podsouvají nám informace i správné rozpoložení a náladu k tomu, abychom něco přijali či pochopili. S otevřenou myslí a rozjitřenou vnímavostí se stáváme součástí většího celku krajiny, přírody či lidství. A v jednu chvíli už přestáváme rozlišovat, co je ten který svět, a zjišťujeme, že existuje pouze jediný. To je ta pravá chvíle k pochopení jednoty naší hmotné existence s ostatními stvořeními vědomí do hmoty.
   
Hlavní kostelní loď na Ojvíně si stále udržuje extrémně příjemnou a silnou energii vzácné harmonie. A to nejen proto, že tady hraje krásná hudba. Místo nás vede prudce, ač nenásilně, k dobrovolnému ztišení a obrácení do sebe sama. Můžete tady dospět k prozření a poznání. Člověk, třeba i nevědomky páchající zlo na sobě či druhých, se tady může změnit. Může tady pochopit, co dělá špatně, proč a jak koná proti zákonům pozitivních sil přírody, lidí i vědomí. Může se tady obrátit z negativních energií do těch pozitivních. Kouzelné na tom je, že takovýto obrat se nedá udělat silou a zvenčí. Ačkoliv to „bojovníci za mír" stále zkouší, nedá se to udělat násilím proti černé straně. Lze to udělat jen nenásilně, učením, přesvědčováním, ukazováním a příkladem. Prozření prostřednictvím vlastního poznání je jediná cesta, která mění černou na bílou.

Kelchsteine
Návštěvu Ojvínu můžeme spojit i prohlídkou mnoha skalních útvarů v okolních pískovcích. Hned u silnice od hranice jižně od Ojvínu míjíme výrazné palice skalního uskupení Kelchsteine (Kalichy) se strážcem Kelchsteinwächter. Jde o krásné skalní pískovcové věže ve tvaru palic či pohárů, navíc zbarvené do růžova až červena příměsemi železitých oxidů. Věže jsou hned u cesty a minout se nedají. Jejich štíhlé „nohy" a rozlehlé „klobouky" vypovídají cosi o geologických procesech vzniku, ale pro energii samotných kamenů je to (protentokrát  ) nepodstatné. Samostatně stojící věž Kelchstein patří k nejobtížnějším horolezeckým výzvám v Žitavských horách a je považován za symbol horolezectví ve zdejším regionu.
Jeho energie jsou velmi zajímavé (i na úpatí věže ) a vztahují se k ochraně dávné obchodní stezky, která kolem vedla.  

Jiří Škaloud