|
Poutní areál Lomec
Slavné mariánské poutní místo Lomec - místní mu říkají Lomeček, najdeme na Strakonicku, na vrcholu stejnojmenného kopce (552 m n.m.). Nejprve byl využíván jako slovanské mohylové pohřebiště - tzv. mohylník, pocházející zřejmě z 6.-9. století našeho letopočtu. Jedná se o jedno z největších jihočeských pohřebišť a patří také mezi nejzachovalejší svého druhu v Čechách. V roce 1925 bylo archeologicky prozkoumáno a je památkově chráněnou kulturní památkou. Nízké mohyly je možno nalézt v lese podél cesty.
Název Lomec pochází až ze 14. století, protože zde býval kamenolom. Patřil pod panství Libějovice, jeho majiteli byli například Rožmberkové a později Jan hrabě Zrinský. Po stavovském povstání a bitvě na Bílé hoře přešel Lomec do vlastnictví rodu Buquoyů. A právě rod Buquoyů se zasloužil o založení tohoto poutního místa. Kostel, který patří mezi výjimečná díla vrcholného baroka ve střední Evropě, byl vystavěn na základě slibu, jako svatostánek pro zázračnou sošku Panny Marie. Jedná se o kopii sošky Panny Marie Foyenské pocházející z Belgie, kterou vlastnil Karel Buquoy. Sošku prý nosil všude s sebou. Jednou jej při plavbě na moři zastihla bouře. Prosil tedy o pomoc Pannu Marii, a slíbil, že když bude zachráněn, postaví pro ni kostel na svém českém panství. Nakonec byl zachráněn, vybral i místo pro stavbu, ale zemřel ještě před její realizací. A tak za něj slib vyplnil jeho syn, Filip Emanuel Buquoy. Ten nechal v letech 1692-1702 podle vlastního návrhu postavit kostel Jména Panny Marie.
Unikátní je tzv. baldachýnový oltář, umístěný vprostřed kostela. Nad ním je zavěšen mezi sloupy svatostánek ve tvaru lucerny, v němž je uchovávána soška Panny Marie. Autorem oltáře je řezbář Jan Wauscher z Lince. Oltář je inspirován Berniniho baldachýnovým oltářem nad hrobem sv. Petra, umístěným v bazilice sv. Petra v Římě. Za kostelem najdeme také krásný strom, vybízející k zastavení - Lípu Naděje.
Naproti kostelu je situován lovecký zámeček z roku 1710, který nechal postavit bratr Emanuela, Albert Buquoy. Ve štítu nese buquoyský znak podpíraný dvěma gryfy. Později sloužil jako fara a byla k němu přistavena budova školy. K zámečku patří také zahrada Panny Marie, nabízející mnohá kontemplativně-meditační zastavení. Kdo ví, možná právě odtud čerpal básník Julius Zeyer, který zde byl častým návštěvníkem, inspiraci pro své dílo „Mariánská zahrada". Cesta, kterou sem přicházíval z Vodňan, dnes nese název Zeyerova cesta.
Naproti tomu stavba zvonice vedle zámečku měla ryze praktický důvod - tehdejší místní farář, páter Leška, si prý přál, aby vyzvánění z Lomce bylo více slyšet v okolní krajině. Ovšem konstrukce kostela umožňovala zavěsit pouze jeden zvon. Proto zakoupil pozemek, a v roce 1939 nechal postavit zvonici v níž byly zavěšeny tři zvony. Ty však byly v roce 1942 zrekvírovány pro válečné účely. Poté sem byl umístěn zvon ze Svaté Hory u Příbrami, který později doplnily další dva zvony, Václav a Marie. V roce 1971 sem přišly sestry z Kongregace šedých sester řádu sv. Františka, a od té doby lomecký areál slouží jako poutní místo s možností pobytu. Všichni jsou zde vítáni, aby tu nalézali vnitřní klid a štěstí a pocit spokojenosti, bez ohledu na náboženské vyznání.
Sakrální stavby se často nacházejí na energeticky významných místech, a Lomec není výjimkou. Energetické uspořádání krajiny je vždy výsledek přirozené snahy o nastolení rovnováhy, skrze vyrovnání energetických potenciálů mezi jednotlivými body. Pomyslné energetické linie spojující tyto body potom různě prochází krajinou. V knize Posvátná geometrie Čech a Moravy se dočteme, že Lomec je součástí takové posilující soustavy energetických linií, kterou autor Pavel Kozák nazývá „Blanický drak". Linie totiž tvoří obrazec připomínající papírového draka - spojují Lomec s vrchem Třemšín, hlavu tvoří vrch Sedlo u Sušice, a „ocas draka" představuje vrch Velký Blaník.
Zdánlivě neslučitelné spojování sakrálního poutního místa s čímsi ezotericko-energetickým nemusí být bráno nijak špatně. Jsme zde pouze svědky přirozeného vývoje. Nacházíme se totiž na místě, kde se horizontální energetická síť krajiny přirozeně setkává s pomyslnou kostelní vertikálou Boží přítomnosti, vzájemně se neustále vyvažují, a posilují tak toto místo i jeho okolí. Když pak zavítáme do kostela, už při vstupu můžeme mít pocit, že vcházíme do úplně jiné dimenze. Do takřka hmatatelného ticha, klidu a míru. Zvuky zvenčí sem nedoléhají, čas jako by se zastavil. Možná i naše obavy a starosti zůstaly tam někde venku za dveřmi. Pohodlné sametové lavice podél stěn nás zvou ke spočinutí a rozjímání. Malá soška Panny Marie ve svatostánku nad oltářem není na první pohled vidět. Přesto můžeme mít pocit, že je tu Panna Maria s námi, a že její přítomnost vyplňuje celý prostor kolem nás. Zlehka, jako vánek, nás objímá, a jako milující matka nás přijímá takové, jací jsme. A laskavě nás zve k odložení našeho trápení. Nebojme se tedy poprosit ji o pomoc či uzdravení.
Ať se vám daří,
Terka
|
