|
Kostel svatého Václava na Smíchově
Kostel sv. Václava vznikl později, než většina pražských kostelů. Kvůli rychlému rozvoji Smíchova v době průmyslové revoluce přestala stačit kapacita původního menšího kostelíka sv. Filipa a Jakuba na Arbesově náměstí. Proto byl v letech 1881-1885 postaven větší kostel v novorenesančním slohu. Kostel sv. Václava patří k největším pražským chrámovým stavbám 19. století, a na jeho výzdobě se podíleli významní umělci tehdejší doby. Hlavním architektem byl Antonín Barvitius. Nad vchodem do kostela nás vítá barevná majolika znázorňující sv. Václava mezi anděly. Nad ním je kruhová vitráž Panny Marie s Ježíškem. Hlavní oltář s baldachýnem a stojící sochou svatého Václava navrhl A. Barvitius. Nad oltářem je mozaika znázorňující Krista obklopeného světci od Josefa Trenkwalda. Obrazy v kostelní lodi a malby proroků mezi sloupy zhotovil malíř František Sequens. Podílel se též na vitrážích v oknech, kde najdeme všech dvanáct apoštolů. Novorenesanční styl doplňuje kazetový strop. Za zmínku stojí také dva boční oltáře. Vlevo je oltář s obrazem od Maxmiliána Pirnera, zasvěcený Panně Marii. Autorem druhého oltáře sv. Kříže je malíř Zikmund Rudl. Sochy sv. Ludmily a sv. Václava stojící vedle oltáře nám připomínají legendy o svatém Václavu a jeho babičce, svaté Ludmile. Svatý Václav (907-935) je český kníže, patron a ochránce České země a symbol naší státnosti. Při vládnutí nespoléhal tolik na sílu, jako na křesťanské duchovní hodnoty. Snažil se o mírovou politiku, blaho a rozkvět země, a proto se také stal jejím patronem. Je s ním spojována také legenda o Blanických rytířích, kteří vyjedou na pomoc českému národu, až mu bude nejhůř. A v jejich čele stane právě svatý Václav.
Při návštěvě kostela si můžeme vybavit také tradiční Svatováclavský chorál. Jedná se o modlitbu ke sv. Václavu. Později byla využívána také jako sjednocující bojová píseň, ať již za dob husitů, křižáckých výprav, či během třicetileté války. Sám císař Karel IV. zavedl zpěv Svatováclavského chorálu při korunovaci českých králů. Až do 19. století chorál sloužil jako náš národní hymnus, než byl v roce 1834 nahrazen hymnou „Kde domov můj". Text sice během staletí prošel změnami, základní prosba o ochranu a jednotu českého národa však zůstává stejná napříč dějinami, časem a prostorem:
„Svatý Václave, vévodo České země, nedej zahynouti nám ni budoucím."
Pokud si ji zkusíte zanotovat v kostele, můžete mít pocit, že uklidňující ozvěna v kostele odpovídá: „Nedám. Není se čeho bát."
Většinou bývá otevřené pouze atrium u vchodu do kostela. Zde ve výklencích, umístěných přímo pod věžemi kostela, najdeme sochy Panny Marie a Krista. Jejich umístění není náhodné - návštěvník doslova vstupuje do chrámu Božího skrze Spasitele a jeho Matku. A právě sem do atria po celý den přicházejí návštěvníci poprosit o pomoc či uzdravení. Také my jsme zváni k zastavení. Panna Maria i Kristus působí uklidňujícím dojmem. Kristus s rozepjatými pažemi žehná všem příchozím, a jeho náruč se zdá být otevřena všem potřebným bez rozdílu. Jako kdyby nám mlčky sděloval: „Nemusíte na to být sami. Jsem tu pro vás. A zejména pro ty, kteří si myslí, že sem nemohou přijít, protože by nebyli vítáni."
Můžeme spočinout ve svém vnitřním tichu také u Panny Marie, která jako milující Matka objímá každého, kdo se zde zastaví. Její tichá přítomnost nám dodává pocit, že jsme v pořádku a milováni, právě takoví, jací jsme. A také dává naději, že je možné nalézt úlevu od našich starostí a trápení.
Ať se vám daří,
Tereza
|
