|
Bílkova vila - stavba budoucího chrámu v nás
Nedaleko Pražského Hradu, na okraji Chotkových sadů, stojí jedna z nejoriginálnějších staveb české secese - Bílkova vila. V letech 1910-1911 ji pro sebe a svou rodinu navrhl a postavil jeden z nejvýznamnějších představitelů českého symbolismu - sochař, grafik a mystik František Bílek (1872-1941).
Jeho tvorbou prostupuje nejen křesťanská spiritualita a biblický symbolismus, ale také odkaz husitství, univerzální mystika a představy o duchovním vývoji člověka a lidstva. Umění vnímal jako prostředek poznání Boha i smyslu lidského života, především však jako nástroj a cestu pro vnitřní duchovní proměnu člověka.
Zásadní vliv na proměnu jeho tvorby měl studijní pobyt v Paříži, kde prožil řadu duchovních zážitků a vidění. Klíčem k porozumění jeho díla jsou knihy Otčenáš, Stavba budoucího chrámu v nás a Cesta. Zde zachycuje duchovní dějiny lidstva jako cestu - od pádu člověka, přes proroky a velké duchovní učitele, až ke Kristu, kterého Bílek chápal jako univerzální princip duchovního řádu. Český národ byl podle něj také nositelem výjimečné duchovní tradice, sahající od svatého Václava přes díla Jana Husa, Petra Chelčického a Jana Amose Komenského. Tuto myšlenku promítl i do svého nerealizovaného návrhu Národního památníku na Vítkově.
Významnou roli v Bílkově životě i tvorbě sehráli jeho duchovní přátelé - Julius Zeyer a Otokar Březina. Zeyer ho povzbuzoval v začátcích tvorby - Bílek ilustroval jeho Dům U tonoucí hvězdy a společně chodívali k poutnímu místu Lomec u Vodňan. Bílek také ilustroval Březinovy sbírky Tajemné dálky, Svítání na západě a Ruce. Po Březinově smrti pro něho napsal laskavý vzpomínkový text - Moje radost nad Otokarem Březinou.
Mezi jeho významná sochařská díla patří například Orba či Golgota z roku 1892 (areál Anežského kláštera). Dále socha Mojžíše, nedaleko staronové synagogy v Praze, či pomník Jana Husa v Kolíně. Další díla jsou umístěna třeba v umělcově domě v jeho rodném Chýnově. V zahradě Bílkovy vily návštěvníci naleznou sousoší J. A. Komenský se loučí s vlastí z roku 1926. Komenský zde jako poslední biskup tehdejší Jednoty bratrské symbolizuje člověka, který zůstává věrný pravdě navzdory utrpení a vyhnanství. Postava starce vedle Komenského nápadně připomíná samotného Bílka.
Vila pro Františka Bílka je především manifestem jeho života a víry. Myšlenku „stavby chrámu v nás" probíhající v nitru člověka promítl do stavby vily. Každý prvek nese symbolický význam a společně vytvářejí obraz života člověka jako cesty - během života dozrává a přibližuje se svému poslání, plnému lidství i Bohu. František Bílek vilu charakterizoval slovy: „Život jako pole plné zralých klasů, skýtajících výživu bratří na každý den." Nejnápadnější jsou mohutné sloupy, stylizované do podoby snopů obilí, připomínající staroegyptskou architekturu. Symbolizují lidské životy, ale i oddanou službu druhým i biblický obraz zrna, které musí projít proměnou, aby přineslo užitek. Také člověk má růst, dozrávat a přinášet plody druhým. Nemá žít jen sám pro sebe, ale má svým životem, prací či tvorbou „nasytit" druhé - podobně jako z klasu vzniká chléb.
Některé sloupy jsou nedokončené. Bílek k tomu napsal: „Některé ze sloupů nedostavěny, protože ničeho nenesou." Jako kdyby člověk dozrával teprve tehdy, když nese odpovědnost, a život získává smysl skrze službu druhým. Ovšem ne každý klas dozraje, a ne každá lidská existence naplní své poslání. Plochá střecha symbolizuje pole a obloukový půdorys domu připomíná stopu kosy mezi klasy na poli. Odpovídá biblickému obrazu sklizně - završení cesty lidského života a přechod k něčemu dalšímu.
František Bílek navrhl také celý interiér včetně nábytku či osvětlení, přičemž inspiraci čerpal v přírodních motivech. Ze všech koutů domu k nám promlouvají autorova díla, vznikající jako odpověď na jeho hledání Boha a smyslu, s nadějí v duchovní proměnu člověka. Srdcem celého domu je ovšem ateliér. V chrámu bývá středem proměny oltář, a v ateliéru se hmota proměňuje v duchovní sdělení.
Po vstupu do ateliéru zaujme sousoší Duchovní setkání - když se dvě bytosti setkají natolik hluboce, že se jejich vztah stává duchovní zkušeností, a člověk v tom druhém zahlédne něco z božské podstaty. V levém rohu stojí Mistr Jan Hus - „Strom bleskem pravdy zasažený, který shořev neshořel". Hus pro pravdu trpí, avšak jeho duchovní odkaz zůstává nezničen.
Menší sousoší Slepci připomíná vzájemnou oporu při společném hledání cesty a pravdy. Tmavá socha nese název Úžas - nad velikostí a krásou kosmu. Možná zachycuje okamžik mystického prozření, kdy se lidské a božské setkávají a člověk zakouší vyšší pravdu. Vzadu v ateliéru stojí Jeremiáš - prorok trhající své roucho na znamení žalu - socha vznikla v období mnichovské krize. A vpravo je Mojžíš - v Bílkově Cestě představitel „nové cesty a blízkosti pravého života".
Když jsem vstoupila do ateliéru, připomněl mi knihovnu premonstrátského kláštera v Teplé, jejíž stropní klenba je zdobena malbou znázorňující nebeské království. Díky mistrovství umělce zde výzdoba překračuje svou hmotnou podstatu a vytváří dojem, že hranice prostoru dosahují až k vyšším nebeským sférám.
Stejný dojem vyvolává i ateliér - pocit volnosti a neomezeného prostoru. Může se zdát, že strop nad hlavou nekončí tam, kde končí architektura, ale mnohem výš - snad tam, kde František Bílek nacházel sílu a inspiraci pro svá díla. Bílek sám sebe do určité míry vnímal i jako duchovního služebníka a svá díla často označoval za „modlitby" na cestě hledání a poznání. Ateliér je tak očitým svědkem snahy vyjádřit prostřednictvím umění duchovní svět, víru a modlitbu. Ozvěny této snahy a jemný odraz nebe jsou zde patrné dodnes.
Některá místa mají zvláštní schopnost přesahovat své hranice, zdi i ploty. Atmosféru ateliéru lze vnímat i v zahradě. Stačí se posadit na lavičku a nechat na sebe působit genius loci tohoto místa, kde se na chvíli může proměnit způsob, jakým člověk vnímá prostor a čas. Podobný pocit může přijít i při krátkém zastavení tramvaje na zastávce Chotkovy sady, kdy se na chvíli utiší ruch velkoměsta, čas plyne pomaleji a člověk se může otevřít jemnému a laskavému doteku toho, co nás přesahuje.
Až se tramvaj znovu rozjede, nezapomeňte v duchu poděkovat a zamávat na rozloučenou. Třeba jen s vděčností za to, že existují místa, která k nám i po více než sto letech promlouvají a zvou k zastavení.
Krásné podzimní dny,
s láskou,
Terka
|
