|
Tis
Málokdo by mohl říct, že tis je jeho oblíbený strom a skoro nikdo neřekne: "To je ale krásný strom"! Vypadá pochmurně, rozcuchaně a navíc je téměř celý prudce jedovatý. Zdá se, že tisu to ale nevadí, je velký introvert, vybudoval si přirozenou ochranu, aby mohl v klidu nerušeně, rozvážně a pomalu růst. Pokud se však u tisu zastavíme, pocítíme jeho klid, sebevědomí a jistotu. Svůj klid si pojistil i tak, že jeho spadané jehličí a hustá koruna zamezují růstu většiny rostlin v jeho blízkosti. Šanci mají jenom mechy, kapradiny, břečťan a různé houby a lišejníky. Ani zvěře se nemusí obávat, pro většinu je jedovatá kůra i jehličí. Jinak je to s ptáky, ty toleruje, ti si mohou pochutnávat na červených bobulích, které jediné jedovaté nejsou. Ptáci tak přispívají k rozmnožování tisu, jedovatá jádra roznášejí nepoškozena trávicím traktem po krajině. Hlavním nepřítelem tisů byl donedávna člověk. Již Keltové z nich vyráběli, pro jeho pružné a pevné dřevo, luky. V Anglii, ve středověku, byla spotřeba na výrobu luků tak velká, že byla zlikvidována většina tisových lesů, dřevo se muselo dovážet, a tím byly téměř vykáceny i tisy v Evropě. Navíc probíhala jejich likvidace v blízkosti pastvin v zájmu ochrany pasoucích se domácích zvířat. Další těžké období pro tis nastalo v šedesátých letech dvacátého století, kdy byla v jeho kůře objevena látka na léčbu některých nádorových nemocí. V současné době je v Evropě tis pěstován pro potřeby farmaceutického průmyslu na plantážích. Stromy již nejsou káceny, místo kůry jsou využívány jejich mladé výhonky. Tis můžeme často vidět na hřbitovech, parcích a zahradách, zejména jako živé ploty. Ve volné přírodě je tis vzácný, u nás je zařazen mezi chráněné přírodní druhy. Největší tisový les v Česku se nachází v Přírodní rezervaci "V Horách" na Rokycansku, nedaleko Terešova. Roste zde přibližně 3 300 jedinců, což je třetina všech původních tisů v republice.
Asi nejstarším stromem v České republice, a jeden z nejstarších v celé Evropě, je právě tis. Roste v zámeckém parku ve Vilémovicích u Ledče nad Sázavou. Jeho věk se odhaduje na 1 500 až 2 000 let. Daleko tak věkem převyšuje Karlovu lípu v Klokočově u Ždírce, u které je stáří odhadováno "jen" na 800-1000 let a nejstarší dub na našem území, tisíciletý dub v Peruci. Nejstarší tis v Evropě roste ve Skotsku, je to Fortingallský tis (Fortingall Yew), jehož věk je odhadován na 2 000 až 5 000 let. Roste na hřbitově a ve společnosti pravěkých mohyl. I druhý nejstarší evropský tis, Llangernyw Yew, roste na hřbitově u kostela svatého Dygaina v městečku Llangernyw ve Walesu, jeho stáří je přibližně 4 000 let. Určování přesného stáří u takto starých stromů je náročné, protože jejich vnitřky bývají duté nebo zasažené hnilobou.
V keltských zemích byl tis považován za posvátný, věřilo se, že duše zemřelých odpočívají ve starých tisech, a proto se pod nimi nesmělo křičet ani lámat větve. Představoval přechod mezi světem živých a mrtvých, moudrost předků a obnovu života. Je jedním z mála stromů, který dokáže po poškození kmene znovu obrůstat a vytvářet nové části, takže může přežívat po velmi dlouhou dobu. V keltském stromokruhu je tis symbolem proměny, věčnosti, hluboké moudrosti a mystiky. Období tisu trvá ve dnech od 1. do 14. května a od 4. do 11. listopadu, kam spadají keltské svátky Beltine a Samhain (Dušičky). Jsou to svátky, kdy se otevírají brány mezi světy. Křesťanství změnilo pohanský náhled na tis, vidělo v něm symbol Kristova zmrtvýchvstání a příslib věčného života. Tuto představu podporovala i anatomie stromu. Vnější dřevo, hned pod kůrou, je bílé a středové dřevo je hnědočervené. Vzbuzuje tím asociace Kristova těla a krve. Proto tis často vidíme u kostelů a na hřbitově. I v lidové slovesnosti zanechal tis hlubokou stopu. Lidé věřili, že do tisu nikdy neudeří blesk. Kousky tisového dřeva nebo větvičky si proto dávali za trámy chalup, aby dům chránili před bouřkou a požárem. O Květné neděli se v českých zemích tradičně světí vrbové proutí s kočičkami. V horských oblastech, kde vrby ještě nekvetly, se však používaly právě stálezelené větve tisu a jalovce. Posvěcené větvičky se rovněž zapichovaly za trámy domu a také na okraje polí, aby zajistily dobrou úrodu a chránily ji před krupobitím. V jiných krajích se naopak lidé báli nosit si dřevo ze starého tisu domů, protože věřili, že by s ním přinesli i neklid duchů. V lidovém léčitelství se odvar z tisu tajně používal jako prostředek k vyvolání potratu, i když riziko bylo všeobecně známo.
Až půjdete kolem tisu, vzpomeňte si, že míjíte velmi pozoruhodný strom, který je s lidmi dlouho spjat a jeho stopa v našich životech je významná. I zde platí, jako ostatně vždy, že bychom si neměli tvořit úsudek a předsudek na základně vnějšího dojmu a bez hlubšího poznání.
Iva
|
|
|
