|
Panna Marie Vranovská a klášter paulánů ve Vranově u Brna Asi 12 km severně od Brna, uprostřed území dříve nazývaného „Moravské Švýcarsko", se na zalesněném ostrohu ve Vranově u Brna nachází poutní areál s kostelem Narození Panny Marie a klášterem paulánů. První písemná zmínka o tomto místě je z roku 1365. V té době sem přicházeli poutníci prosící o uzdravení a ochranu na přímluvu Panny Marie Vranovské. Každé významné poutní místo má svůj zakladatelský příběh a Vranov není výjimkou. Zdejší legenda je zasazena do roku 1240. Podle ní se slepému maršálkovi Vilémovi v odpověď na jeho prosby zjevila na kopci mezi duby Panna Maria a slíbila mu uzdravení, pokud zde na její počest postaví kostel. Když shromáždil dřevo a kámen na stavbu, stavební materiál byl podle legendy zázračně přenesen nahoru na kopec. Mezi duby zde byla nalezena také socha Panny Marie. Po dokončení stavby se prý maršálek Vilém zázračně uzdravil. Část dubového dřeva z místa údajného zjevení je dodnes uchovávána za hlavním oltářem poutního kostela. V letech 1617-1633 nechal kníže Maxmilián z Lichtenštejna namísto dřevěného kostela postavit současný kostel Narození Panny Marie, zbudovaný v raně barokním stylu. Roku 1633 povolal Maxmilián na Vranov paulány, neboli Řád nejmenších bratří svatého Františka z Pauly. Zakladatel tohoto řádu František z Pauly (1416-1507) proslul svou pokorou a obětavou službou chudým. Svatý František v jednom svém vidění obdržel od archanděla Michaela slovo CHARITAS - Láska, které se stalo symbolem a heslem nového řádu, který byl schválen papežem roku 1474. Srdcem poutního místa je milostná soška Panny Marie Vranovské, vystavená na hlavním oltáři v kostele. Socha z lipového dřeva vznikla po roce 1450, roku 1617 byla prohlášena za milostnou a roku 1645 korunována. Od roku 1712 je ozdobena insignií Řádu Zlatého rouna, který věnoval Jan Adam z Lichtenštejna. Její roucho zdobí zlatý dekor připomínající obilné klasy, proto bývá nazývána také „Panna Maria s klasy". Během třicetileté války byli pauláni nuceni uchýlit se na nedaleký Nový hrad a vzácnou sošku vzali s sebou. Nový hrad byl sice později také dobyt a vypálen Švédy, ale pověst praví, že v troskách a popelu byla nalezena neporušená soška Panny Marie Vranovské, což ještě posílilo věhlas poutního místa. Na výzdobě kostela se podíleli přední umělci své doby. Monumentální hlavní oltář navrhl sochař Gottfried Fritsch. Jeho dominantou je obraz Nejsvětější Trojice od Paula Trogera. Chrám je vyzdoben freskou od Jana Jiřího Etgense z roku 1738 a zachycuje legendu o vzniku poutního místa a příběhy ze života sv. Františka z Pauly. Kostel s klášterem spojuje průchozí barokní kaple sv. Kříže. Do kaple lze vstoupit z kostela dveřmi vpravo od oltáře, nebo z kláštera. Uvnitř duchovního centra Vranov je druhá kaple sv. Františka z Pauly, vyzdobená křížovou cestou od Milivoje Husáka. K novodobým zajímavostem patří také zvonkohra umístěná na kostele. Pod kostelem se nachází rodová hrobka Lichtenštejnů, přestavěná v empírovém stylu. Jde o evropský unikát, protože se pohřebiště vládnoucí dynastie Lichtenštejnska nachází na území jiného státu. Veřejnosti je přístupná pouze během Noci kostelů a během prohlídky se mimo jiné dozvíte, že „bezpečnostní kameny vedou až do Vadúzu." Poutní význam Vranova ještě vzrostl po roce 1645, kdy Brno odolalo švédskému obléhání a brněnští jezuité sem začali pořádat děkovné poutě za záchranu Brna. Roku 1784 byl klášter v rámci josefínských reforem zrušen a zestátněn. Mariánská úcta a poutní tradice však přetrvaly. Na Vranov přicházeli poutníci i během druhé světové války, a dokonce také během noční pouti v srpnu 1968 navzdory probíhající okupaci Československa. Po více než dvou stech letech se pauláni na Vranov vrátili a od roku 1992 je Vranov jediným aktivním klášterem paulánů u nás. Připomínkou někdejšího rozšíření paulánů severně od Alp je i mnichovské pivo Paulaner, které vařili tamní pauláni. Prodávají ho také v místním klášteře či v samoobslužném baru s občerstvením na okraji obce. Pokud se sem vydáte na návštěvu, doporučuji alespoň zastavení v kostele u sošky Panny Marie Vranovské, která stojí nad oltářem. Lehce sepnuté ruce. Modré oči, které po staletí vlídně pohlížely na tisíce poutníků před námi. Místo, které slyšelo možná až příliš mnoho proseb. Nejsme první, ale ani poslední. A ona se přesto stále laskavě usmívá a nabízí prostor pro zastavení a spočinutí v tichu. Stejně tak působí i přilehlá barokní kaple. Pokud jsme v kostele měli pocit mateřské náruče, zde lze pomyslně nalézt laskavou náruč otcovskou. Dodání odvahy a podporu pro další kroky. Nabídku bezpodmínečného přijetí, a uvědomění, že to věčné, co nás přesahuje, v nás leckdy věří více než my sami. Nádech. Výdech. Došli jsme Domů. Až se nám bude chtít, můžeme vyjít ven, zpátky na světlo. Navenek stejní, uvnitř proměnění. S láskou, Terka
|